Uctívání jako projev oddělení

Vždy jsem věřil v jednotu. Nebyly to jen domněnky, ale skutečnost inspirovaná biblickými místy:

„V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ Sk 17:28

„Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno“ J 17:21

„On je přede vším a všechno v něm spočívá“ Kol 1:17

„Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou“ 2.Kor 5:19

Bible mě povzbudila, abych takto nahlížel na realitu. Mnozí však stále kladou důraz na naše odloučení od Boha, namísto naprostého neoddělitelného spojení.

Jistěže můžeme na řadě míst bible číst o pocitech oddělení, o odloučení, o vzdálení se vyjadřovaném mnoha lidmi. Je však důležité vzít v potaz také to, že následně se Bůh, dle vlastních slov, smířil se vším – tedy narovnal a navrátil všechny věci opět do správného stavu, do Jeho středu.

Uctívání však neustále klade důraz na naše odloučení, nikoliv na náš svazek s Ním. A žel, současná podoba církve si na udržování tohoto stavu postavila smysl své existence.

Karel Barth napsal: „Bohoslužba a uctívání jsou spíše příznakem oddělenosti než sjednocení.“

Na obrázku vedoucí chval stále dokola volá Ježíše, aby sestoupil a přišel k nim, zatímco Ježíš stojí za jeho zády a zívajíc kouká na hodinky, kdy už to skončí.

Upraveno z článku Davida Haywarda