Ostrakismus

Kompletní pojednání na téma ostrakismu, které plánuji vydat v horizontu několika týdnů, je již téměř hotové. Domnívám se, že by čtenář mohl ocenit krátké shrnutí předběžných poznatků založených na dosavadním studiu. Spojením ostrakismu dle nové definice sociální psychologie s kulty a církvemi, zdá se, prorážím cestu doposud ne zcela probádaným směrem. Je samozřejmě všeobecně známo, že rozličné církve plně užívají různé formy „oddělování se“ od svých ex-členů. Potvrzení, že řádný člen společenství by se měl oddělovat od bývalých členů a nečlenů, je „vyždímané“ z nejrůznějších novozákonních pasáží. Nehodlám zde podrobněji tyto způsoby popisovat, chci pouze vyjádřit přesvědčení, že posedlost svatostí a výlučností může jen velmi těžko ospravedlnit postoje, které se vyznačují v důsledku až patologickou krutostí.

Sociální psychologie v posledních dvaceti letech velmi podrobně zkoumá koncept ostrakismu a snaží se popsat, jaké dopady může mít na jedince, je-li společností přehlížen či cíleně ignorován. Autor klíčového díla na toto téma, Kipling Williams, provedl mnoho experimentů, aby ověřil své teorie zabývající se dopady úmyslného přehlížení člověka. Tyto inscenované simulace ostrakismu byly velmi triviální povahy. Patřily mezi ně například míčové hry, kdy spoluhráči úmyslně přehlíželi jednoho z členů svého týmu. Jiný experiment probíhal v internetové komunikaci, kdy online komunita soustavně ignorovala všechny příspěvky od konkrétní osoby. V reálném světě jsou známé ovšem mnohem závažnější příklady ostrakismu, jako například mnohaleté zamlčování informací kadetovi na vojenské akademii, či manželství, ve kterých se jeden z partnerů rozhodne s druhým úplně přestat komunikovat. Tyto situace již nemají experimentálně anekdotickou povahu Williamsových pokusů. Jsou to situace, které se ovšem mnohem více blíží tématu mého studia – až palčivě se podobají tomu, co zažili lidé, kteří byli vyloučeni z církve či kultu.

Podle Williamsova modelu je ostrakismus úmyslným podkopáváním čtyř základních lidských potřeb, z nichž každá značně přispívá k rozvoji člověka. Jedná se totiž o věci, které potřebuje každý člověk, aby vůbec mohl zdravě fungovat, jakákoliv snaha je ohrozit může vést k ztrátě životního štěstí. Nešťastnost jedince může být tak veliká, že pod vlivem takovéhoto útoku propadne zoufalství nebo se dokonce pokusí o sebevraždu.

Williamsovy čtyři potřeby napadané ostrakismem jsou a) sounáležitost b) sebeúcta c) sebeurčení a d) smysl života. Případem první zmiňované potřeby, která je možná nejdůležitější, může být situace, kdy společnost s některou osobou rázem přeruší veškerý osobní kontakt – daná osoba se okamžitě cítí vykořeněná, přehlížená. Přirozeně předpokládáme, že se jedinec okamžitě začne snažit navázat nový kontakt s druhými, znovu nabýt pocit sounáležitost. Ironií může být, že právě ostrakizující skupina dříve tohoto jedince přiměla, aby přerušil všechny vazby s rodinou a přáteli mimo skupinu. Ve chvíli, kdy je jedincova potřeba sounáležitosti zcela orientována pouze na uzavřenou skupinou, je zavržení devastující.

Útok na sebeúctu v pořadí následuje. Přehlížení podkopává sebejistotu člověka, vybízí ho k pochybovačnému postoji o sobě samém, respektive k přesvědčení, že se dopustil nevratného pochybení. Pozvolna se zcela bortí přesvědčení o vlastní hodnotě a jedinec tak zcela přichází o vnitřní sebeúctu a kázeň.

Ztráta sebeurčení je opět důsledkem nekonečného přehlížení. Člověk má pocit, že překážka mezi jím a ostrakizující skupinou je všudypřítomná, nelze na tom nic změnit, nelze ji překonat. Jedinec je zanechán s hlubokým pocitem vnitřní nejistoty, ztracen v jakési hluboké, neproniknutelné mlze.

Úmyslná izolace bývalého člena skupinou je v určitém smyslu společenskou smrtí. Dle jedné podskupiny sociální psychologie známé jako „teorie odolávání teroru“ lidé potřebují jeden druhého, aby spolu dokázali čelit hrozbě smrti. Bez kontaktu s druhými lidmi, který dává našemu životu smysl a chrání nás před hrůzou smrti, se může člověk snadno propadnout do propasti hluboké deprese, kde je přímo konfrontován s vlastním zánikem, zkázou.

Ve zkratce můžeme tedy ostrakismus, v jeho rozličných podobách, chápat jako strašlivou zbraň nátlaku a teroru. Z důvodu omezené komunikace, nebo možná lépe – z důvodu cílené nekomunikace – můžeme druhým lidem strašlivě ublížit. A jak jsem již zmínil v jiném příspěvku, tato zbraň je děsivá i v podobě pouhé výhružky. Člověk, který si je vědom, že může být kdykoliv společností vyloučen a ostrakizován, žije v trvalém strachu. A ty, jimž se nad hlavou neustále houpe Damoklův meč, není těžké ovládat. V církvích a kultech, kde s touto zbraní pracují a vlastně ji používají i za účelem vyhrožování, se u členů bezvýchodnost jejich situace často projevuje ubohou vděčností vedoucímu za vlastní „dobrý stav“ – přijetí. Proces přivyknutí proběhne tak hladce, že si člověk vůbec neuvědomí, že začíná žít ve stavu permanentního ohrožení. Úspěšně sám sebe naučí potlačovat tíhu hrozící ztráty přátel, rodiny a všeho co mu uzavřená komunita nabízí. A zvládne také potlačit vědomí toho, že ho dennodenně ovládá druhý člověk, guru, vedoucí. Strach z toho vkročit do pekla ostrakizace dotyčnému brání vyrůst a dospět, osobnostně a případně i duchovně.

Myslím, že jsem snad dostatečně vyjádřil svou obavu z hrůzostrašné zbraně ostrakismu a její užívání k pohrůžkám v náboženských skupinách, obzvláště těch křesťanských. Nesmíme si nechat vzít právo s druhými nesouhlasit. Nesmíme oslavovat konformitu a davové názory, ale spíše rozdílnost a nesouhlas. Lidem musí být dovoleno se hádat a zastávat rozdílné názory bez výhružek ze strany těch, s nimiž nesouhlasí. I mé domovské Anglikánské církvi, výrazy někdy vygradují do stavu, kdy skupina nesouhlasící s konzervativně „ortodoxním“ názorem se obává možného vyloučení. Reformní skupina GAFCON považuje sebe za mainstreamový proud Anglikánů, stejně jako ISIS považuje sám sebe za právoplatný hlas Islámu. Tvrzení ani jednoho z nich není samozřejmě oprávněné. Dialog, diskuse a nesouhlas musí být povoleny. Tento blog si bude vždy zachovávat privilegium mít několik rozdílných verzí pravdy v rámci jednoho církevního společenství. Čestná odlišnost je název jedné knihy vydané před pěti lety. O to se snažím, za to bojuji. Vše ostatní je kapitulací před tyranií sprosté černobílé formy moci, jež nemá v křesťanské církvi místo.

https://survivingchurch.org/2015/06/09/ostracism-and-church-further-reflections/