Popoháněni náboženskou kulturou

„Víš, o čem to všechno je, Jaku?“

John seděl opřený o lavičku, ruce zkřížené na prsou a díval se přes hřiště.

„Je to o životě – kdy ten Boží, skutečný život, naplňuje náš vlastní. Boží život není nějakou teologickou abstrakcí. Je to naplnění, svoboda, radost a pokoj. Je to o přebývání v Něm, který obstojí tváří v tvář všem těm nejhorším okolnostem. Takový život byl v Synu, který přišel, aby jej sdílel s každým, kdo by v Něj vložil svou víru.

To není o usilovné práci, velké službě nebo nových budovách. Je to o životě, který můžeš vidět, zakoušet a dotýkat se ho. Něco, co si můžeš užívat a vychutnávat každý den. Vím, že to svými slovy nedokážu přesně popsat, ale ty víš, o čem mluvím. Zažil jsi chvíle, jako je tato, mám pravdu?“

„Ano. Ano, znám je, ale byly vždy tak kraťounké. Pamatuji si, kolik jich bylo v těch prvních dnech, ale momentálně jsem od toho tak daleko. Co je se mnou špatně? Jsem tak dlouho křesťanem, aktivní v církvi, a přesto se mi toho nedostává? Co dělám, že s tím životem ztrácím kontakt? Takhle jsem to však určitě nechtěl.“

„Zjistil jsem, že se to děje vždy znovu a znovu,“ zareagoval John. „V současnosti je to jako epidemie. Z nějakých důvodů je v našich duchovních prožitcích něco špatně. Přikládáme důležitost něčemu, co důležité vůbec není, a to nás odvádí od toho skutečného života. To se stalo i v rané církvi. Vzpomínáš si, co se stalo v Efezu, a co jim Ježíš řekl ve svém dopise ve Zjevení? Jejich teologie byla bezvadná. Velice dobře znali pravdu. Omylu si dokázali všimnout jako mouchy v polévce. Nebáli se postavit proti těm, kteří prosazovali sami sebe. Zjistili, kdo mluví pravdu a kdo jen vytváří falešný dojem, který mu budoval jeho vlastní jméno. V jejich vytrvalosti v čase utrpení se jim nikdo z ostatních křesťanů nevyrovnal. Vypadá to, že čím déle čelili utrpení, tím se stali silnějšími. Nikdy si nestěžovali, i když je druzí napadali. Ale byl s nimi Ježíš pro to všechno spokojen?“

Nedávno jsem na toto místo kázal, a tak jsem věděl, o čem John mluví.

„Ne, On je peskoval, že opustili svou první lásku.“

„To je pravda. Není to úžasné? To, co jim chybělo, vytvořilo takové vakuum, že to dobré, které možná udělali, je mohlo úplně pohltit. Opustili nádhernou lásku, kterou na začátku milovali Ježíše, a bez ní jejich služba neměla smysl. Přesto, že pro Něj tak usilovně pracuješ, můžeš ztrácet schopnost Ho poznávat.

V tom, co by je motivovalo, nebylo ani trošku jejich lásky k Němu nebo Jeho lásky k nim. Ve skutečnosti to všechno, co udělali, nebylo pouze bezcenné, ale přímo destruktivní.“

„To je o mně,“ řekl jsem, „mluvíš o mně.“

„To je starý příběh, Jaku. Bylo to zopakováno miliónkrát pod miliónem různých jmen. Vzpomínáš si na ten den, kdy se láska k Ježíši poprvé zmocnila tvého srdce?“

Zaplavily mne vzpomínky. „Ano. Chodil jsem tehdy ještě do školy, bylo mi dvanáct, nebo třináct let, ale věděl jsem, že se něco ve mně probudilo. Moji rodiče byli ve vedlejší místnosti, kde se modlili s asi dalšími třiceti věřícími. Modlili se čtyři hodiny, bez známek, že by chtěli přestat. Spíš si to vychutnávali. A to se každý pátek večer opakovalo. Nemohli se dočkat, až se sejdou k modlitbám. Někdy zpívali, někdy se smáli a někdy dokonce plakali. Málokdy skončili před jedenáctou, většinou se to protáhlo déle.

Pro mé rodiče, kteří vyrostli v církvi, to byla velká změna. Byli jsme třetí generací baptistů ze strany otce a presbyteriáni z matčiny strany. Moji rodiče se usadili jako aktivní členové z baptistické církve, kterou pravidelně navštěvovali, a byli aktivní i ve velkém počtu výborů. Ale zdálo se, že se z církve nikdy netěšili. Některá rána jsem jim dokonce domlouval, aby tam šli.

Ale tohle bylo jiné. Nemohli jsme je odtáhnout ani navijákem. Změnili svůj zvyk běžné účasti v církvi na život lidí, kteří stále chodí s Bohem. Postupem času Bůh změnil jejich životy. Staré zvyky zmizely a Boží blízkost byla silnější než jejich potřeby. Bibli si četli při každé příležitosti. Pamatuji si, že se modlili za každou maličkost. Zpočátku žili svou vírou a byli radostní a svobodní. To způsobilo, že i my děti jsme po tom toužily. Modlili se za nás a to bylo poprvé, kdy si pamatuji dotyk živého Boha. Dokonce si pamatuji, že jsem poprvé slyšel Boží hlas.“

„Co se s tím stalo?“

„Po několik let to rostlo, a tak do toho chtěli zahrnout celou svou církev. Ale podezřívání a obviňování jen sršela, a když se po několika měsících usadil prach, bylo jasné, že už v církvi nejsou vítáni. Mnoho z nich rezignovalo na svá členství. Horlivost mých rodičů to ovšem neutlumilo, vnímali to vše jen jako zkoušku a pronásledování.“

Od té doby, kdy již nebyli vítáni ve své církvi, se rozhodli, že začnou společně nanovo. První shromáždění přineslo víc než osmdesát lidí nacpaných do malého domu. Atmosféra byla elektrizující. Rozhodli se organizovat, pronajmout budovu a najmout pastora.“

Pak jsem to poprvé uviděl zřetelně… „Byli tak roztržití prací, že brzy ztratili potěšení z prosté lásky milujícího Ježíše.“

„Není žádné překvapení, že vytvořili něco, o čem si mysleli, že je dobrou církví, ale právě to samo udusilo všechno, co pronásledování udusit nemohlo. Nezbylo tam nic z té Otcovské touhy, která si přeje jen to, abyste spadli do klína Jeho lásky a po zbytek života se již nikdy nevzdálili. Boží plán vykoupení, ode dnů stvoření – až do dne druhého příchodu, byl navržen k tomu, aby přiváděl lidi do vztahu lásky Otce, Syna a Ducha, který oni sami sdílejí ve věčnosti. On nechce nic menšího a nic jiného!

Toto není žádný vzdálený Bůh, který by poslal svého Syna se seznamem pravidel k dodržování nebo obřadů k praktikování. Jeho posláním bylo pozvat nás do Jeho lásky, do vztahu s Jeho Otcem, který ON popsal jako přátelství. Ale co děláme my? My jsme tak rychle chyceni prací, popoháněni náboženskou kulturou, která ničí veškerou lásku, avšak vydává se za něco, co lásku přináší.

V Efezu lásku zničilo hledání falešných učitelů. V Galácii to postihlo každého, kdo zachovával obřady Staré Smlouvy. V současnosti jde jen o to, jak přimět druhé spolupracovat s církevním programem. Nezáleží na tom, co lidi odvádí od života s Bohem, prostě je to upoutá tím, že to vypadá jako vhodná náhrada.

Je snadnější vidět problém v tradiční obřízce v Efezu než v účasti na nedělní bohoslužbě v Kingstownu. Ale obojí může vést ke stejnému konci, k nudnému, chladnému životu věřících, kteří již více neprožívají Otcův život.“

Nevěděl jsem, co říct. Já si nejsem dokonce ani jist, zda jsem s ním souhlasil. Jak by mohla být přítomnost v církvi stejná jako obřízka?

„Rád bych se tě Jaku na něco zeptal. Kolik stropních desek je ve vašem shromáždění?“

Dokonce jsem nad tím nemusel ani přemýšlet. „312 celých a 98 neúplných.“

„A jak to víš?“

„Když se začnu nudit, počítám je.“

„Musíš se hodně nudit. A víš kolik dalších se také nudí? Jednou jsem se setkal s hochem, který dokonce sčítal čísla písniček na tabuli, aby viděl, jestli jejich součet někdy dá 666? Jak to, že lidé, kteří se scházejí ke sdílení Božího života, se zabývají takovými hloupostmi a ještě jsou v tom dobří. Mohlo by to ukazovat na to, že je něco špatně?“

Dobře, připustil jsem, že mohl mít pravdu.

„Jaká byla tvoje poslední myšlenka, když jste přijeli minulou neděli ráno?“

To vyžadovalo trochu víc zapřemýšlet. „Prohlížel jsem své poznámky a snažil se k nim najít vhodnou ilustraci.“

„Ano, ale co sis říkal, když jste zaparkovali vaše auto u budovy?“

Chvilku mi trvalo, než jsem to vylovit z paměti. „Budu rád, až to skončí a budu se moci vrátit zpět domů.“

V duchu jsem se smál. „Jak jsi to věděl?“

„Nevěděl, ale nepřekvapuje mne to. Víš, kolik lidí přemýšlí stejně, a dokonce i ti, kteří jsou placení stejně jako ty? Rutina posléze udusí život, bez ohledu na to, jak dobrý je.“

„Takže Jimova deziluze je správná?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Stejně jako ta tvá. Když si uvědomíte, že rutina, o kterou klopýtáš, neprospívá vaší touze poznat lépe Boha, mohou se stát některé neuvěřitelné věci. Kvůli stejnému programu každý týden shromáždění vybledne. Nejsi už unavený z hledání sama sebe, když rok co rok padáš ve stejném pokušení, modlíš se stejné nezodpovězené modlitby a nevidíš žádné potvrzení, že rosteš v rozeznání Božího hlasu ve větším porozumění?“

„Ano, je to tak.“ Dokonce jsem byl překvapen, jak rychlá odpověď přišla z mých rtů a zklamáním, které v ní zaznělo. „Tak proč děláme to, co děláme?“

„Odpověď na to ti prozradí více o sobě samém než o církvi. Nyní si přiznej svoji vlastní nudu a zklamání. To Otec se nikdy nevzdal své touhy sdílet své přátelství tak, jako tomu bylo, když ti bylo třináct.“

„Od té doby to byly jiné časy.“

„Ovšem, ale nevydrželo to dlouho, že ano? Pokud by vydrželo, nepotřeboval bys k matení lidí, jako je Jim, používat prázdné lichotky a povzbuzování otřepanými frázemi. Lidé jako on by neměli být umlčeni jako ti, kteří postrádají víru. Raději je chvalme za jejich odvahu jednat s jejich duchovním životem jako s něčím skutečným. Popravdě řečeno Jimova upřímnost demonstruje více víry než tvůj neklid, který ti tím způsobil.“

„Co mám dělat, Johne? Chci život, o kterém mluvíš.“

„To od tebe nevyžaduje mnoho. Pouze buď opravdovým před Otcem a vzpírej se pokušení zalézt zpět do své ulity a tiše setrvat bez života. Tvůj zápas vyvěrá z volání Božího Ducha k tvému. Požádej Ho, aby ti odpustil to, co nahradilo moc Jeho lásky. Pozvi Ho, aby ti ukázal, jak tvé veliké úsilí v dobrých aktivitách pro Něj, může zatemnit Jeho lásku k tobě. Nech Boha, On udělá zbytek. On sám tě přitáhne k Sobě.“

Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už musím jít. „Omlouvám se, už musím běžet. Protáhlo se to, Johne, ale zkusím to vyzkoušet!“

„Dobře. Nebude to snad radost, znovu se každý den probouzet milovaný Bohem? Bez toho, že by sis to musel zasloužit nějakým dobrým činem nebo svou spravedlností? To je to tajemství prvotní Lásky. Nepokoušej si to zasloužit. Pamatuj, že jsi přijatý a milovaný, ne kvůli tomu, co můžeš pro Boha vykonat, ale protože ON si vybral tebe v Kristu, díky Jeho neuvěřitelnému slitování.“

Postavil jsem se a na rozloučenou podal Johnovi ruku. Stiskl mou a na chvilku ji podržel. „Tohle není těžké, Jaku. V tomto Království skutečně obdržíš to, co hledáš. A o toto všechno jde. Jestli hledáš vztah s Bohem, najdeš ho.“

„Pak tedy, proč ho nemám? Myslel jsem si, že ho po celou dobu hledám.“

„Určitě tomu tak mohlo být zpočátku. Ale zároveň tam bylo také hledání jiných cest. Pokud se podíváš na to, co jsi už vykonal, pak také určitě poznáš, co jsi vlastně všechno hledal.“ Pustil mou ruku.

Jeho slova končila s takovou definitivností a já, jak jsem byl v časové tísni, protože jsem se musel vrátit na schůzku, jsem prostě jen přikyvoval. V té době jsem neměl žádnou představu, co tím myslel.

„Doufám, že budu mít příležitost tě zase vidět.“

„Ano, domnívám se, že budeš … V pravý čas.“

Poděkoval jsem, pokynul na rozloučenou a vyrazil napříč parkem na svou schůzku. To, co mě vždy překvapuje, je, že největší cesty v našich životech začnou vždy tak jednoduše. Tak, že si dokonce ani nevšimneme, kde jsme, až do té doby, než se za sebou ohlédneme. Tak tomu bylo i v mém případě.

 

Z knihy Jakea Colsena | Tak ty už nechceš chodit do církve?
Informace o knize i samotnou knihu ve formátu PDF naleznete zde
.