O známém jinak

Známé podobenství o deseti hřivnách (Mt 25:14-30 Luk 19:11-26) bylo již mnohokrát podrobeno nejrůznějším výkladům a pohledům. Slyšíme o talentech, přivádění hříšníků na cestu pravou, nutnosti jejich rozmnožování, přísném králi, který trestá lenost, přílišnou opatrnost. Pojďme se podívat na věc z trochu jiné perspektivy.

Podobenství v Matouši je vyprávěno v kontextu očekávání konce věků, který má jistě nastat za života posluchačů. Proto jsou nabádáni k bdělosti, protože neví, kdy se král (Ježíš) vrátí. Jsou tu ti, na které je kladen úkol – rozmnožení – a na základě výsledku přidělena příslušná odměna. Jistě to koresponduje s výzvou „toto evangelium království bude kázáno po tehdejším známém světě všem národům a potom přijde konec (věku/ů)“.

K tomu, aby mohlo být ustanoveno Boží království, které nemohlo být utvořeno z jejich způsobu vidění světa – tedy z myšlení člověka staré smlouvy – musel být shromážděn CELÝ DŮM IZRAELE – jinými slovy Davidův stánek (kdo čteš, rozuměj). Tím shromážděním, tedy velikým dnem Jezreele, mohl být otevřen portál nebe. Zbytek domu byl rozptýlen mezi národy, vždyť Žid Židovi na úrok nemohl nikdy půjčit, byl to jasný odkaz na hlásání mezi ethnos v rámci oikumene, kde byl zbytek domu rozptýlen proto, aby se mohl naplnit počet. Mimochodem, o tom, že se tak stalo, vydává Pavel svědectví na několika místech.

Ostatní v onom podobenství jsou ti, kteří odmítli vejít do slávy nového. Rozhodli se zůstat starým měchem, tedy být zničeni spolu s Jeruzalémským chrámem a starým způsobem myšlení. Úzká byla brána. Ale i z těch povolaných se někteří stávají takto trestanými, stejně jako oni. Všimněte si však, že trest / rozsudek uvedený v tomto podobenství není o přání krále. Jde a bylo to pouze o jejich „nastavení mysli“ a vnímání. Byla to mysl systému Staré smlouvy. Podstata toho je, jak se dívali na Boha a hodnotili ho skrze tento systém. „Neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk; vybíráš, co sis neuložil, a sklízíš, co jsi nezasel.“ Takto byl – a žel stále je – vykreslován milující Otec. Takto ho dovolovala vidět zastřená tvář člověka Staré smlouvy a s lítostí je třeba uvést, že i dnešní podoba exkluzivního křesťanství. Právě v tomto smyslu nemohl a nemůže „starý člověk“ zdědit ani království, ani věk, který se blížil, a který bychom mohli uchopit, jelikož v něm žijeme. Celý Nový zákon je o boji s myslí staré smlouvy.