Nežijeme v příběhu, spíše můžeme pozorovat východiska

Biblické příběhy – včetně příběhu stvoření, pádu člověka a dalších klíčových událostí – jsou univerzálními archetypy, které ukazují cestu vývoje lidského vědomí a vztahu k Bohu. Tyto příběhy existují ne proto, abychom se do nich stále znovu vraceli a opakovali je, ale abychom z nich pochopili principy a vyvodili jejich podstatu pro vlastní duchovní růst.

Cesta již byla vyšlapána:
Biblické dějiny, ať už je chápeme historicky, symbolicky nebo duchovně, představují proces, který již lidstvo prošlo jako celek nebo prostřednictvím určitých postav (Adam, Mojžíš, Ježíš atd.). Je to dědictví, které nám ukazuje, že každý zápas, každé oddělení od Boha, každá obnova skrze smlouvu, již bylo vykonáno, abychom my mohli čerpat ze zralosti tohoto poznání.

Vyjít z příběhů:
Místo toho, abychom se ztotožňovali s konkrétními historickými či symbolickými událostmi, je cílem pochopit univerzální pravdu, kterou tyto příběhy obsahují. Například:
Adam a Eva nás učí o důsledcích duality a odděleného vědomí.
Mojžíš a zákon nás vedou k pochopení významu řádu a smlouvy.
Ježíš ukazuje cestu k návratu do jednoty, k vědomí, že Boží království je „uvnitř nás“.

Cílem je osvobození od zacyklení:
Pokud si uvědomíme, že vše, co bylo nutné projít, již proběhlo, můžeme přestat být „uvězněni“ v příbězích Bible nebo v opakování lidských chyb. Místo toho můžeme přejít do vyšší roviny vědomí, která je založená na přímém spojení s Bohem, bez potřeby neustálého boje, hledání nebo zákona. Tím se vracíme k onomu „odpočinku v jednotě“, který byl vždy konečným cílem.

Život z východiska:
Místo života „v příbězích“ tak můžeme žít z východiska, tedy z vědomí, že Boží přítomnost je vždy tady a nyní. Nemusíme hledat Boha „venku“ nebo opakovat staré cesty, ale můžeme přímo spočinout v realitě jednoty, která je od počátku stvoření základem všeho. Tím se naplňuje pravý význam těchto příběhů – jako ukazatele cesty, ne jako znovu a znovu v kolejích prošlé cesty.