Skutečně existuje cesta, kterou pro nás Ježíš den za dnem připravuje
„Již 2000 let se lidé pokoušejí církev reformovat, ale vždy se stejným výsledkem: vytvoří nový systém, který má nahradit starý, ale průběhem času se ukáže, že se stane jen náhražkou dosavadního. Povšiml sis, že těm, kteří sdílejí tvou touhu po změně, však chybí opravdové zanícení pro obnovu a reformu dosavadní institucionální církve?“
„Ano, toho jsem si povšiml. Mám dojem, že lidé, kteří se zdají být duchovně na výši a kterých si vážím, se nechtějí příliš podílet na mé snaze něco změnit. Jsem tím dost zklamán. Prakticky to znamená, že ve vedení sboru máme lidi, kteří příliš dobře Boha neznají, ale zato mají své pevné přesvědčení, jak bychom naše společenství měli organizovat.“
„To by ti mělo něco napovědět.“
„Napovídá mi to asi, že nejsou ve skutečnosti tak duchovně na výši jak jsem si myslel, když nejsou ochotni mi v mém úsilí pomáhat.“
„To je asi jedna z možností, ale třeba by raději chtěli věnovat svůj čas tomu, aby pomáhali jiným, než aby vedli nekonečné diskuse ve staršovstvu.“
„Toho jsem se také trochu obával“, poznamenal Bryce s trpkým úsměvem, který prozrazoval určité zklamání.
„Tím vlastně zůstává sbor v rukách lidí, kteří opravdově nepoznali Boha, a s těmi lze těžko pracovat na zásadních změnách.“
„Vzniká tu problém. V církvi chápané jako instituce jde spíše o to, získat osobní moc a umět se prosadit ve společenství, než o duchovní růst. Takže těm, kteří chtějí skutečně poznávat Boha a růst v Pánu, takto pojatá církev nemůže vyhovovat.“
„Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý, jestli mám vůbec věnovat své dary a schopnosti k tomu, abych pomáhal udržovat v chodu něco, co je sporné zda vůbec přináší užitek Božímu Království. Navíc mě to poměrně dost okrádá o čas, který bych mohl jinak trávit s dětmi ve své rodině.“
„Pociťuješ to tak?“
„Já možná ani tak ne, ale moje žena to už tvrdí delší dobu a snad má i pravdu. Navíc, z čistě lidského hlediska, mě všechny ty záležitosti a činnosti sboru tak pohlcují, že to, co se děje v mé vlastní rodině, už ani sám pořádně nevnímám.“
„Určitě není chybou, že nasloucháš své ženě, ale důležitější pro tebe je více naslouchat Pánu Ježíši. Bryci, já to vidím tak, že se pokoušíš učinit rozhodnutí o své budoucnosti podle nějakých uznávaných zásad, místo toho, abys prostě naslouchal Božímu slovu. Ptám se tě: Žádá tě Pán, abys zde zůstal, nebo tě žádá o to, abys odsud odešel?“
„Doufal jsem, že mi vyjmenuješ aspoň pár zásad, jež by mi mé rozhodování ulehčily.“
„To bych tě přece připravil o možnost, abys sám mohl prožívat, jak Bůh vkládá svou vůli do tvého srdce“, odpověděl John s přátelským pousmáním. „To nikdy! Jde přece o záležitost mezi tebou a Pánem. Když budeš Jeho vůli spolu s Ním postupně objevovat, přispěje to k tomu, aby tvůj vztah k Otci rostl. Nehledej sám správnou nebo špatnou odpověď na otázky, které si kladeš, jinak bys musel třeba odsoudit druhé, kteří to dělají jinak než ty. Je možné, že si Pán přeje, abys tu zůstal, abys zdejší lidi měl v lásce, a abys je svou touhou po Bohu povzbuzoval.“
„A nebo je deprimoval“, dodal Bryce.
„To může vést k obojímu“, zasmál se John. „Možná také ale Pán chce, abys odsud odešel a učinil poznání, že se o tebe sám postará tak, jak si to ani neumíš představit. Sám nemám tušení.“
„Právě v tom mám největší pochybnosti. Prostě to nevím. Každý den váhám, zda odejít nebo ne, podle momentální nálady a okolností, které zrovna v ten den prožívám.“
„Proto by ti pomohlo, kdybys svůj pohled odvrátil od nálad a okolností, a abys ho zaměřit na Pána. On tě vším provede a zároveň s Ním dojdeš k Jeho cíli.“
„Nevím“, posteskl si Bryce a potřásl hlavou. „Možná mám jen obavy z toho, že bych ztratil zaměstnání a peníze pro rodinu.“
„Opravdu jde o to?“, zeptal se John.
„Bylo by neupřímné, kdybych řekl, že o to nejde. Získal jsem pro tuto práci vzdělání a nevím, jestli bych se nějak jinak uživil.“
„To by ses divil, jaké poslání pro tebe Otec připravil a jak tě sám zaopatří. Jediné, co máš učinit, je to, abys Mu své obavy předal a požádal Ho, aby ti ukázal pro tebe cestu.“
„To jsem už také udělal, dokonce tisíckrát“, odvětil Bryce a opět potřásl hlavou.
„Pak k tomu ještě asi nedozrál čas“, řekl jsem ke svému vlastnímu překvapení a zahlédl jsem, jak se John na to usmál a opatrně přikývl.
„Co to znamená, Jaku?“
„Část cesty spočívá v tom, že budeš dělat to, co On ti ukáže. Máš přece k němu důvěru, tak Ho nechej konat. Kdyby tě požádal, abys už dnes odešel, věděl bys, že tak máš učinit i přes své obavy. Pokud ti ještě nedal pokyn, tak čekej. Nepřestávej Ho milovat a každý den Ho následovat. Měl by ses s radostí naučit tomu, jak v Něm spočinout, to znamená, dělat to, o čem víš, že bys měl dělat a nedělat to, co je ti jasné, že dělat nemáš. To bylo i pro mne největším, ale zároveň někdy bolestným poučením, které mě přivedlo nakonec k tomu, že mě Bůh plně osvobodil.“
„Já bych ale přece jen rád uslyšel odpověď na to, co je správné nebo nesprávné“, projevil Bryce svou skepsi.
„To bychom rádi uslyšeli všichni“, řekl jsem a projevil tak určité pochopení pro to, z čeho plynula Bryceova skepse. „Alespoň dokud neuvidíme Pánovo rozhodnutí ve skutečnosti. Bude to přece Jeho rozhodnutí, ne tvoje, a pak to bude jasné nám všem.“
„Prostě se Ho ptej, se kterými lidmi se máš dát na cestu“, navrhl John.
„Nesnaž se volit to, co bys ty sám chtěl nebo o čem se domníváš, že by bylo pro tebe nejlepší. Následuj své stále rostoucí přesvědčení, které ti bude Pán postupně klást do tvého srdce.“
„Nakonec se to nemusí projevit ani jako tvé rozhodnutí; někdy mohou za tebe rozhodnout i druzí“, dodal jsem.
„Ano, Pán často jedná i tímto způsobem“, přisvědčil John.
„Co tím myslíš?“
„Například já sám jsem se nerozhodl, že odejdu z vedení svého bývalého sboru, ale byl jsem vypuzen, vzpomínáš si, Brycei?“
„To nezní zrovna pěkně“, poznamenal Bryce ironicky.
„Jake má pravdu“, řekl John, „mnohdy vůbec nevíme, co Bůh zamýšlí, neboť vzniknou následky událostí, které se teprve odehrají, a je dost lidí, jejichž životy mohou být pak ovlivněny tvým životem.“
„To by znamenalo, že skutečně existuje cesta, kterou pro nás Pán Ježíš den za dnem připravuje a vkládá ji do našich srdcí a mysli“, zauvažoval Bryce.
„Ano, tak tomu je, Brycei, a když se jednou naučíš žít tímto způsobem, nebudeš se už chtít vrátit zpět. Pán Ježíš je skutečně tak dobrý, že ti ukáže, kudy se vydat, zvláště tehdy, když se rozhodneš plnit Jeho přání a ne své vlastní, které se ti může zdát na první pohled lepší nebo jednodušší.“
„Například, když považuji za důležitější své finanční zabezpečení, než nadšení pro víru“, zamumlal si Bryce sám pro sebe, ale tak, že to slyšeli i ostatní kolem.
„To je asi osobně nejobtížnější. Občas to bývá označováno jako protestantská pracovní etika“, žertem poznamenal John.
„Tak mnoho jsem ze sebe už vydal v tomto sboru, že nevím, Johne, jestli bych byl schopen odejít, i když bych věděl, že to Pán ode mne požaduje“, pronesl sklesle Bryce.
„Chápu, že to nevíš. Budeš ale překvapen, co jednou uděláš, až ti bude jasné, kterou cestou máš jít. Jednoho dne budeš mít třeba možnost tvořit mnohem cennější dílo, než o které se snažíš tady.“
„Ale co bych měl zatím teď dělat, dokud v tom ještě nemám jasno?“
„Jdi dál za svou touhou po Bohu. Snaž se být přitom k sobě co nejvíc upřímný. Měl bys dělat každý den to, co cítíš, že ti Pán klade na srdce.“
Z knihy Wayne Jacobsena | Tak ty už nechceš chodit do církve?
