Tam bude pláč a skřípění zubů

Matouš 13:49-50 „Tak tomu bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé zprostředka spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Matouš 25:30 A toho neužitečného otroka vyhoďte do vnější temnoty. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“

Mnoho z nás čte tato místa a přemýšlí, jak hrozné místo to peklo, či zatracení musí být. Jen temnota, oheň, pláč a skřípění zubů od té nesnesitelné, nikdy nekončící bolesti. Mnoho kazatelů používá tato místa, aby své naléhavé zvěsti přidali na vážnosti:

„Lidé obraťte se k Bohu, přestaňte hřešit, jinak budete vyvrženi ven, do té vnější temnoty, do té ohnivé pece, do Gehenny, kde červ neumírá a oheň nehasne, a kde bude slyšet jen pláč a skřípění vašich zubů od bolesti, která už nikdy neskončí.“

No není to dosti naléhavé sdělení? Určitě ano, kdyby však opravdu hovořilo o tom samém, o čem hovořil Ježíš.

V článku „Gehenna, kde červ neumírá a oheň nehasne“ jsem uvedl, že Ježíš nemluvil nesrozumitelně. Přesněji, uvedl jsem: „Ježíš nemluvil jako tatar, on mluvil naprosto srozumitelně, jazykem svého lidu, protože jeho touha byla je opravdu zachránit.“ Celý tento citát byl uveden s odkazem na knihy staré smlouvy, které Židé znali, a kde bylo možné jeho myšlenky dohledat, respektive zjistit, co tím Ježíš opravdu myslel. A tak je to i v tomto případě.

Pojďme se tedy podívat, co o skřípějících zubech a temnotě můžeme najít v knihách, které byly napsány o něco dříve, a které přišel Ježíš naplnit. Skřípějící zuby totiž najdeme v bibli na řadě míst. Zajímavé je však vidět, kdo že těmi zuby opravdu skřípal a z jakého důvodu.

Job 16:9-10 „Jeho hněv propukl a zanevřel na mě, skřípal na mě zuby; můj protivník na mě zaostřuje své oči. Otevřeli na mě svá ústa, potupně mě bili do tváře, společně se proti mně hrnou.“

Žalm 35:15-16 „A oni se z mého pádu radovali, dávali se dohromady, spojili se proti mně, křiváci, a já to nevěděl. Utrhali mi a neumlkli. Posměvači s bezbožnými na mě skřípou zuby.“

Žalm 37:12 „Ničema spravedlivému chystá zlo a skřípe proti němu zuby.“

Žalm 112:10 „Ničema to vidí a hněvá se, skřípe zuby a ochabuje. Choutky ničemů pominou.“

Pláč Jeremiášův 2:16 „Všichni tvoji nepřátelé si na tebe otvírají ústa, pošklebují se a skřípou zuby…“

Pokud tato místa čtu, mohu vidět, že zuby většinou skřípali nepřátelé, nikoliv však od bolesti, ale jako projev odporu, či nesouhlasu nebo v touze ublížit či zničit. Jinak tomu nebylo ani v době první církve a žel ani dnes. No, podívejme se například, jak Lukáš popisuje průběh výslechu Štěpána, těsně před tím, než jej ukamenovali:

Skutky apoštolů 7:54 „Když to slyšeli, běsnili ve svých srdcích a skřípali proti němu zuby.“

Pokud tedy slovo zuby budu hledat dál, není bez zajímavosti zmínit i další místa. Nikoliv už jen proto, že je tam zmínka o zubech či skřípání, a abych tedy ve své důslednosti nezapomněl vytáhnout všechny zuby z bible, ale proto, že hovoří o tom samém, o čem hovořil Ježíš.

Daniel 7:7, 19 „Po tomto jsem v oněch nočních viděních přihlížel dále a hle, čtvrtá šelma strašlivá, úděsná a neobyčejně silná. Měla veliké železné zuby. Požírala, drtila to ostatní, svýma nohama pošlapávala. Ta byla ale odlišná ode všech šelem, které byly před ní, a měla deset rohů … Chtěl jsem tedy mít jistotu o té čtvrté šelmě, která se od nich ode všech odlišovala — byla neobyčejně strašlivá, měla zuby železné a drápy bronzové, požírala, drtila a to ostatní svýma nohama pošlapávala…“

Joel 1:5-10 „Probuďte se, opilci, a plačte! Všichni pijani vína, naříkejte nad sladkým vínem, neboť bylo odňato od vašich úst. Protože do mé země vstoupil národ, mocný a bez počtu; jeho zuby jsou jako zuby lva, má tesáky lvice. Proměnil moji révu v děsivou věc, moje fíkovníky v třísky; zcela je obnažil a odvrhl, její ratolesti zbělely.

Zajímavé, že? Ale Opusťme teď skřípající zuby a pojďme dál na temnotu.

Když hovoříme o vnější temnotě, některými překladateli, pro zdůraznění hrůzy, překládané jako nejzazší, či nejvzdálenější temnota, často prezentovaná, jako absolutní nepřítomnost Boha, nebo naprosté oddělení od Boha, můžeme se podívat do Žalmu 97. V něm je třeba Bůh popisován takto:

Žalm 97:1-3 „Hospodin kraluje! Ať země jásá, ať se raduje i množství ostrovů! Kolem něj je oblak a hustá temnota, spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. Předchází ho oheň, stravuje kolem jeho protivníky.“

Projdete-li si i další místa, zjistíte, že temnota a oheň nebyli vyjádřením oddělení od Boha, ba právě naopak, mnohdy jsou vyjádřením velmi blízké, stravující Boží přítomnosti. Tedy, ani v temnotě není možné před Bohem utéct, či se před ním skrýt. Zžírající oheň jeho přítomnosti, který čistí a přepaluje každou nečistotu je i tam.

Když se tedy vrátíme k tomu, že Ježíš si příběhy nevymýšlel na základě momentální inspirace, nýbrž mluvil k Izraeli srozumitelným jazykem, podívejme se na pár míst, která hovoří o době, do které Ježíš přišel, a vždy mi i zde dovolte uvést malý komentář.

První místo nejlépe ukazuje na Boží rozhodnutí, že záchranu lidu nemůže učinit nikdo jiný, než On sám, a tak to také udělal. Celé se to stalo, když se naplnil čas jeho soudu nad Siónem, nad Jákobem, ke kterému přišel vykupitel, v něhož měli uvěřit, aby nad nimi mohlo zazářit světlo Hospodina. Zatímco, celý zbytek Jákoba, neboli národy Izraele, kteří jej odmítli, byli Božími nepřáteli, zahalila hustá temnota Hospodinovy pomsty, nad porušiteli této smlouvy:

Izaiáš 59:16-21; 60:1-3 „A viděl, že není nikoho, a užasl, že není přímluvce. Záchranu mu tedy poskytla jeho paže a jeho spravedlnost, ta ho podepřela. Oděl si spravedlnost jako pancíř a přilba záchrany je na jeho hlavě. Roucho pomsty si vzal jako oděv a horlivostí se zahalil jako pláštěm. Podle činů odplatí zlobou svým protivníkům, odplatou svým nepřátelům. Ostrovům odplatí podle toho, co vykonaly. A budou se bát Hospodinova jména na západě a na východě slunce jeho slávy, když přijde jako vzedmutá řeka, kterou požene Hospodinův Duch. A na Sijón přijde vykupitel — k těm, kdo se v Jákobovi odvrátí od přestoupení, je Hospodinův výrok. Co se mne týče, toto je moje smlouva s nimi, praví Hospodin: Můj Duch, který je na tobě, a moje slova, která jsem vložil do tvých úst, se nevzdálí od úst tvých ani od úst tvého potomstva ani od úst potomstva tvého potomstva, praví Hospodin, od nynějška až navěky. Povstaň, rozjasni se, protože přišlo tvé světlo a vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Neboť hle, tma přikryje zemi a hustá temnota národy, ale nad tebou zazáří Hospodin a bude nad tebou vidět jeho sláva.“

Další místo opět popisuje vykonání tohoto soudu nad Jeruzalémem. Když budete toto místo číst, vzpomeňte prosím na Ježíšova slova o vysazené vinici, kterou hospodář svěřil vinařům, jak se vinaři zachovali, a jak také posléze dopadli. Když Ježíš tato podobenství farizeům říkal, je napsáno, „oni poznali, že mluví o nich“, oni totiž věděli, co je psáno.

Izaiáš 5:1-7,14,16,24-30 „Nuže, budu zpívat svému milému píseň mého milého o jeho vinici: Můj milý měl vinici na úrodném vrchu. Zkypřil ji, vybral z ní kamení, vysadil ji vybranou révou; vystavěl uprostřed ní věž a také v ní vytesal lis. Očekával, že vydá hrozny, ale vydala páchnoucí bobule. A teď, obyvatelé Jeruzaléma a muži judští, jen suďte mezi mnou a mou vinicí. Co ještě se mělo udělat pro mou vinici, co jsem v ní neudělal? Proč, když jsem očekával, že vydá hrozny, vydala páchnoucí bobule? A teď vám chci oznámit, co učiním se svou vinicí: Odstraním její plot a přijde vniveč, zbořím její zeď a bude k pošlapání. Určil jsem ji ke zkáze: Nebude prořezávána ani pleta a vyroste na ní trní a bodláčí; oblakům přikáži, aby na ni nesesílaly déšť. Vždyť vinicí Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští jsou sadbou jeho potěšení. Čekal na právo, a hle — bezpráví, na spravedlnost, a hle — křik. … Proto podsvětí rozevřelo svůj chřtán a bezmezně otevřelo svá ústa a důstojnost Jeruzaléma i jeho dav, jeho hukot i jásání do něho sestoupí. … Hospodin zástupů bude vyvýšen v soudu a svatý Bůh bude posvěcen v spravedlnosti. … Proto jako jazyk ohně požírá strniště a suchá tráva v plamenu klesne, tak jejich kořen shnije a jejich květ odlétne jako prach, protože pohrdli zákonem Hospodina zástupů a řeč Svatého Izraele znevážili. Proto vzplanul proti jeho lidu Hospodinův hněv, vztáhl proti němu ruku a ubil ho. Hory se třásly a jejich mrtvoly byly jako smetí na ulicích. Ani v tom všem se jeho hněv neodvrátil a jeho ruka je stále vztažená. Pozvedne korouhev k dalekému národu a hvízdne na něho od konce země; a hle, přijde spěšně a hbitě. Nebude v něm nikdo vyčerpaný ani klopýtající, nikdo nebude dřímat ani spát a nikomu se neuvolní pás na bedrech ani se nepřetrhne řemínek boty. Jeho šípy jsou ostré a všechny jeho luky jsou napnuty, kopyta jeho koní jsou jako křemen a jeho kola jako vichřice. Jeho řev je jako řev lvice; zařve jako mladý lev, zavrčí, uchopí kořist a bezpečně odnese; není nikdo, kdo by ji vysvobodil. A v ten den na něj zavrčí, jako když burácí moře. Pohledí-li kdo na zemi, hle, tísnivá temnota a světlo ztemnělo v oblacích.“

Joel prorokuje o tom samém, když říká

Joel 1:14-15 Naříkej jako panna přepásaná pytlovinou nad snoubencem svého mládí. Přídavná i litá oběť byla odstraněna z Hospodinova domu; kněží, Hospodinovi služebníci, truchlí. Pole je zničeno, země truchlí, neboť obilí je zničeno. Nové víno vyschlo, olej chybí. … Nachystejte půst, svolejte shromáždění, shromážděte starší a všechny obyvatele země do domu Hospodina, vašeho Boha, a volejte k Hospodinu o pomoc. Běda tomu dni! Neboť Hospodinův den je blízko, přijde jako zkáza od Všemohoucího. …

Joel 2:1-11 Trubte na beraní roh na Sijónu, křičte na mé svaté hoře! Ať se chvějí všichni obyvatelé země, neboť přichází Hospodinův den, ano, je blízko. Den temnoty a soumraku, den mračna a husté temnoty, jako rozbřesk se rozprostírá na horách; početný a mocný národ, jakého nebylo od věků ani po něm nebude po mnoho let, z generace na generaci. Před ním stravuje oheň, za ním spaluje plamen. Před ním je země jako zahrada Eden, za ním zcela opuštěná pustina. A není před ním úniku. Jeho vzhled je jako vzhled koní, běží jako jezdečtí koně. Když poskakují po vrcholcích hor, je to jako zvuk válečných vozů, jako zvuk plamene ohně, který požírá strniště, jako mocný lid připravený k boji. Před ním se budou národy svíjet bolestí, všechny tváře budou blednout. Poběží jako hrdinové, jako bojovníci vystoupí na hradby. Každý půjde svou cestou a neodchýlí se od své stezky. Nebudou vrážet jeden do druhého, každý půjde svou silnicí. Ačkoliv padnou na oštěpy, nezastaví se. Vtrhnou do města, poběží po hradbách, vstoupí do domů, proniknou okny jako zloděj. Před ním se chvěje země, třesou se nebesa, slunce a měsíc se zatměly, hvězdy ztratily svou zář. Hospodin pozvedl hlas před svým vojskem, neboť jeho tábor je velmi velký, neboť mocný je ten, kdo činí jeho slovo. Ano, Hospodinův den je velký, velice hrozný. Kdo ho vydrží?“

Zde si dovolím udělat výjimku a uvedu ty samé události, jak je popsal apoštol Jan v knize, kterou nazýváme Zjevení.

Zjevení 9:1-11 „Zatroubil pátý anděl. A uviděl jsem hvězdu spadlou z nebe na zem a byl jí dán klíč od jícnu bezedné propasti. [ Otevřela jícen bezedné propasti ] a z toho jícnu vystoupil dým jako dým z veliké pece; dýmem z jícnu se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z toho dýmu vyšly na zem kobylky a byla jim dána moc, jakou mají pozemští štíři. A bylo jim řečeno, aby neškodily trávě na zemi ani žádné zeleni ani žádnému stromu, jenom lidem, kteří na čele nemají Boží pečeť. A bylo jim dáno, ne aby je zabíjely, nýbrž aby jim působily trýzeň po pět měsíců; jejich trýzeň byla jako trýzeň od štíra, když bodne člověka. V oněch dnech lidé budou hledat smrt, a nenaleznou ji, budou si přát umřít, ale smrt od nich uteče. Vzhledem se ty kobylky podobaly koním připraveným k boji; na svých hlavách měly něco jako věnce podobné zlatu, jejich tváře byly jako tváře lidí, vlasy měly jako vlasy žen a jejich zuby byly jako zuby lvů. Měly hrudní pancíře jako ze železa a zvuk jejich křídel jako zvuk mnoha vozů s koňmi běžícími do boje. Mají ocasy jako štíři a v nich žihadla, a v jejich ocasech je jejich moc škodit lidem po pět měsíců. Nad sebou mají krále, anděla bezedné propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a řecky Apollyón.“

I když je kniha Zjevení zařazena jako poslední kniha v bibli, popisuje události, které byly tak dlouho starozákonními proroky předpovídány, a o kterých hovořil i Ježíš, když přišel, jako poslední výzva vinařům těsně před tím, než se vrátí majitel vinice a vykoná soud, vylije svůj hněv a jejich zemi přikryje tísnivá temnota, kdy budou odpůrci uvrženi do ohnivé pece, kde je, jako zlato přepálí ohněm a sírou (metalurgický proces přetavování), aby je pak v Nové smlouvě smířil za všechna jejich přestoupení.

Ezechiel 16:60-63 „Já si však vzpomenu na svou smlouvu s tebou, uzavřenou ve dnech tvého mládí, a ustanovím pro tebe smlouvu věčnou. Pak si vzpomeneš na své cesty a budeš zahanbena, až přijmeš své sestry, od těch starších než jsi ty (Sodomu), po ty mladší než jsi ty (Samaří), a dám ti je za dcery, ne však podle smlouvy s tebou. Já tedy ustanovím svou smlouvu s tebou a poznáš, že já jsem Hospodin, aby ses rozpomenula a styděla ses a už sis kvůli své ostudě nedovolila otevřít ústa, až se s tebou usmířím za všechno, co jsi spáchala, je výrok Panovníka Hospodina.”

Jan byl posledním z apoštolů, kdo tento veliký Hospodinův den popsal. Ježíš o něm prohlásil, že jej zde nechá, dokud nepřijde (Jan 21:22) a své slovo dodržel. Jan tento den nejen prorocky popsal, ale na vlastní oči jej i viděl. Ježíš skutečně přišel, naplnil / uspokojil / vyprázdnil Zákon i Proroky do poslední Jóty, a vykonal soud nad starým nebem i světem. Však sám jim říkal, že při skonání věku se to naplní.

Matouš 13:49-50 „Tak tomu bude při SKONÁNÍ VĚKU: Vyjdou andělé, oddělí zlé zprostředka spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Židům 9:26 … NYNÍ (tedy před 2000 lety) však je zjeven jednou při DOKONÁNÍ VĚKŮ ke zrušení hříchu skrze svou oběť.

Takže, ať už zuby skřípali Židé, jakožto Boží nepřátelé, či jimi skřípali nepřátelská Římská vojska, skrze která Bůh tento soud vykonal, ať už to bylo z důvodu odporu proti Hospodinu, nebo odporu proti Židům, případně kvůli bolesti, kterou celá tato událost doprovázela, vše již dávno proběhlo tak, jak Ježíš řekl. Máme pevnou jistotu, že On není falešným prorokem a můžeme tedy jeho slovům věřit. Všichni věřící na Ježíšův příkaz utekli (Matouš 24:15-22) a ti, kteří odmítli, padli do zajetí a byli uvržení přímo doprostřed této vnější temnoty, tohoto soudu.

Stejně tedy, jako již nemusíme očekávat potopu, protože víme, že již proběhla a duha je tím znamením smlouvy, že svět již nikdy nic takového nepotká, tak je to i v tomto případě. Zbořený chrám, Nová smlouva a Boží Duch v nás, jakožto nových Božích domech, jsou tím potvrzením, že tento veliký a hrozný Hospodinův den jeho pomsty a vylití jeho hněvu, již dávno proběhl. Svět, jakožto ani lidi na něm, už tedy nikdy nic takového nepotká. Bůh se se světem smířil a přestal hříchy, k jakékoliv další pomstě, sčítat.

Nemusíte se tedy nechat strašit různými ohnutými výklady těchto biblických míst, které ač mnohdy v dobrém úmyslu, snaží se již proběhlé historické události znovu posunout kamsi do budoucnosti. No vždy zcela zaručeně té budoucnosti, kterou zažijeme my. Ať už z důvodu nepochopení proběhlých událostí, či ignorování prostého přístupu k zapsanému biblickému textu, nepůsobí to nic jiného než strach, úzkost a prostor k manipulaci s životy lidí. Nepotřebujeme vyprazdňovat peklo, to zvládl Ježíš ještě v době, kdy nebyli počati ani naši pra pra pra pra pra pra pra pra předci.

On to opravdu dokonal, a jako nevěřícímu Tomášovi i nám někdy musí připomenout, nebuďte nevěřící, ale věřící a začněte to objevovat a žít už dnes. Nejsme už neužiteční otroci, jsme přátelé, jsme jeho děti.

Mnoho lidí mi na základě takových slov napíše, že učím o Bohu, který ospravedlňuje hřích a nechává prostor, aby si lidé žili, jak chtějí. Já na to odpovím, že jsem nikdy nic takového neříkal. Povzbuzuji k tomu, abychom žili dobře nikoliv z důvodu strachu z trestu, ale protože vidíme, že je to dobré. Strach totiž nikdy nevedl k pozitivní změně. Jsme svobodní, a to je ten důvod proč můžeme žít dobře. Necháváme tedy Jeho, aby nás měnil tak, že věci uvidíme stejně, jako je vidí On. Nemusíme se schovávat, protože Bůh náš hřích nepočítá, ani jej proti nám nedrží, však ho dle svých slov zničil. Dále s námi tedy jedná tak, aby v nás uvolnil / rostl jeho charakter, kterým je Láska (1. Kor 13). Láska totiž neškodí ani Bohu, ani lidem kolem nás. Pak končí jakékoliv zápasení s hříchem. Když vidíš smysl či nesmyslnost dané věci, nepotřebuješ se kousat do rtů, abys nepodlehl, případně něco udělal. Prostě to děláš, protože vidíš a rozumíš. Miluj Boha, miluj sebe, jako tě miluje Bůh a miluj lidi, jako miluješ sebe, v tom je zahrnuto vše. Jedno nejde bez druhého, avšak láska nařízená pod pohrůžkou trestu není skutečnou láskou. Proto Bůh tento trest jednou pro vždy odstranil, abys mohl milovat nikoliv proto, že z toho máš výhodu vlastní záchrany, ale proto, že jsi opravdu takový. Miluješ, protože miluješ, ne protože ti z toho plyne výhoda. A myslím, že toto Bez něj jde jen velice těžko. Pak možná pochopíš, že pokud to nemáš ty, je úplně zbytečné vyžadovat to, pod pohrůžkou, po druhých.

Poznámka: S ohledem na úsporu místa, uvádím vždy jen výběr veršů, avšak s odkazy, abyste si celé pasáže mohli vyhledat a přečíst sami. Osobně většinou používám Český studijní, nebo Pavlíkův překlad a server www.biblehub.com.