Ať jsou podobní svým modlám ti, kdo je dělají, kdo v ně doufají!

Žalmy 115:4-8 Stříbro a zlato jsou jejich modly, výtvory rukou člověčích. Ústa mají, a nemluví, oči mají, a nevidí. Uši mají, a neslyší, nos mají, a necítí. Ruce mají, a nehmatají, nohy mají, a nechodí, ani nehlesnou hrdlem svým! Ať jsou jim podobní ti, kdo je dělají, i všichni, kdo v ně doufají!

Žalmista řekl, že ti, kdo dělají modly, a ti, kteří v ně důvěřují, budou jako ony. Dnešní křesťané, jako svou modlu, přijali Boží obraz, který je silně zkreslený, a toto zkreslení jim brání v jejich vztahu s Bohem. Je to obraz, který ukazuje Boha, jako někoho, kdo jedná zcela v rozporu se svou přirozeností, a toto zkreslení je výsledkem přijetí doktríny věčného mučení.

Mnoho dnešních křesťanů vyrostlo s obrazem Boha, který stvořil lidstvo, i když předem věděl, že drtivá většina z nich bude odsouzena a skončí ve věčném zatracení. Bylo jim říkáno, že tentýž Bůh, který zná konec od začátku, je všemocný, všudypřítomný, vždy plný bezpodmínečné lásky, který nikdy nikoho neodmítá, přesto nakonec „odepíše“ téměř všechny. Kvůli těmto zjevným rozporům lidé buď vědomě, nebo nevědomě zpochybňují Boží důvěryhodnost, čestnost a bezúhonnost.

Například: Odsoudí Bůh k věčnému mučení všechny ty, kteří neuvěřili evangeliu, bez ohledu na to, zda někdy slyšeli Ježíšovo jméno? Je Bůh opravdu spravedlivý, když už si v lůně matky povolá vraha, jako byl Saul z Tarsu, zatímco Ezaua se rozhodl nenávidět, ještě dříve než se narodil? Odsoudil spravedlivý Bůh k věčnému mučení ty Židy, kterým sám dal ducha otupělosti, aby neviděli ani neslyšeli? Takové a další nezodpovězené rozpory, podporované naukou věčného trestu, vytvářejí důvody nedůvěry a cynismu nejen mezi křesťany, ale i mezi mnoha lidmi, kteří by jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni.

A právě to je důvodem, proč se mnoho křesťanů cítí být ospravedlněno ve svém protichůdném a pokryteckém chování, protože i jejich Bůh je sám protichůdný a pokrytecký. Říká totiž, že odpouští, ale místo toho odsuzuje; Říká, že nenechá slunce zapadnout nad svým hněvem, ale vylévá svůj hněv na celou věčnost; Říká, že své trestání omezil na krátkou chvilku, a nebude se hněvat věčně, ale přitom trestá celou věčnost; Říká, že dobro překonává zlo, ale jeho řešením je věčné mučení; Říká, že miluje své nepřátele, ale Jeho odpovědí je nekonečná nenávist vůči nim; Jeho syn trpěl, náhradou za trest člověka, tři dny, ale člověka se bez náhrady chystá trestat navždy; Říká, že se smířil s celým světem; přesto se chystá udělat takové věci, jako by žádné smíření nebylo; Ačkoliv říká, že nepočítá hřích, každému bude za jeho hříchy odplácet věčným mučením.

Boží obraz vytvořený touto naukou je zmatkem, rozporem a nejistotou. Protože tento Bůh „odepisuje“ většinu svého stvoření, a tak se i křesťané cítí oprávněně, když stejným způsobem „odepisují“ ty, kteří se jejich standardům odmítají podřídit. Naplňují se tedy slova Žalmisty, z úvodu tohoto článku, a povaha tohoto Boha se stává povahou těch, kteří této doktríně věří. Dnešní církev sklízí plody semen, která téměř 2000 let zasévala a není proto divu, že tolik křesťanů je v tak žalostném stavu. Jsou nejednotní, odsuzující, chladní, nemilosrdní, pokrytečtí, zmatení, rozporuplní a nejistí sami sebou i Bohem, kterého uctívají.

Upraveno z článku Lee Salisburyho | Boží zármutek se obrátil v radost