Syndrom náboženského traumatu – 5. díl
V posledním díle této série proberu třetí složku syndromu náboženského traumatu (RTS) – obtíže a rizika spojená s adaptací na život po opuštění autoritářského náboženství.
Tato složka je asi nejobtížněji uchopitelná. V minulých dílech jsem popsal, v jakém stavu člověk sektu opouští. V tomto stavu je člověk nucen přizpůsobit se životu v prostředí, které je mu cizí, což je obzvláště výrazné u osob, které v autoritářském náboženství vyrostly a život „ve světě“ nikdy nepoznaly.
Člověk se po odchodu vlastně cítí jako uprchlík. Pokud odchod nebyl postupný, ocitá se člověk zcela sám a je velmi obtížné najít si přátele. Mimo jiné proto, že člověk zjistí, že žil v dost specifické subkultuře a řada aspektů většinové kultury mu uniká. Zároveň se člověk snaží vyhýbat všem připomínkám minulosti, jednak proto, že je to traumatizující, ale také proto, že se člověk často za svou minulost stydí a je přesvědčen, že ji nikdo „ze světa“ nemůže pochopit.
Další velmi obtížnou výzvou je nalezení svého pravého já – přehodnocení vlastní víry a hodnot, zbavení se předsudků a vybudování si pozitivního vztahu k sobě samému. To se však pojí s řadou rizik, Někteří zatouží po „zakázaném ovoci“ a uchýlí se k drogám, nebo promiskuitě, což je v tomto případě obzvláště nebezpečné, protože osvěta o prevenci rizik těchto aktivit je v autoritářských náboženstvích zpravidla zcela nedostačující. Na druhou stranu, jak se říká, zvyk je železná košile a hrozí, že se člověk po svém odchodu uchýlí do jiné sekty, nebo jiné extremistické skupiny. V některých případech se člověk dokonce po čase vrátí do sekty, ze které odešel.
Nechci ale tuto sérii zakončit negativně, protože odchod je skutečně osvobozující. Mít svůj život ve vlastních rukách je, i přes všechny obtíže s tím spojené, velice naplňující a dodává člověku zdravé sebevědomí. Je pravda, že toto nadšení se střídá s ozvěnami minulosti, které člověka pronásledují, někdy až do bodu, kdy si říká, jestli tohle všechno přeci jenom není to, před čím ho varovali. Ve skutečnosti je to ale přesně tak nastavené, chtějí, aby vás odchod zničil, aby z vás mohli udělat odstrašující příklad. To mi ale naopak dává sílu jít dál, i když je mi zrovna opravdu zle.
Žiju šťastný a svobodný život.
Vím z čeho jsem vyšel a nikdy se tam nevrátím.
