Náboženství je plné rozporů

Nemálo těch, kteří věří v Boží hněv, mající být zuřivě vylévaný na hříšníky, stejně jako v nekonečný a mučivý trest, který pro ně údajně Bůh připravil, často druhé napomínají slovy: „Jsi příliš nenávistný, měl bys milovat své nepřátele, měl bys odpustit, měl bys žehnat, vždyť je to přeci napsáno v Bibli.“ Aniž by si uvědomili, že vlastně druhé vedou k jednání, které je v přímém rozporu s tou verzí Boha, kterou jedním dechem, se svými moralizujícími slovy, vyznávají.

Mé zamyšlení tedy je; Pokud je Bůh opravdu takový, že nenávidí hříšníka, pokud je opravdu takový, že na lidi hodlá vylévat hněv a bez milosti je trápit po celou věčnost v ohni, a někteří to ještě nazývají láskou, pak ti, kteří po tisících pálili kacíře na hranicích, topili bezvěrce odmítající křest a víru, bez milosti zabíjeli ty, kteří se nepodřídili, byli vlastně daleko blíže Ježíšovým slovům, než tito současní moralisté. Vždyť právě oni, naprosto upřímně a v pravdě slova, napodobovali svého Boha, jako milované děti. Vždyť oni jednali podle stejné lásky jako jejich Bůh.

Není tedy pokrytecké dnes říkat: „Ó, to byla doba temna, za tím nestál Bůh, to nebyla skutečná církev.“? Nebo je dnes správné, že my musíme lidi milovat, odpouštět a žehnat, zatímco tu špinavou práci nakonec udělá Nebeský Otec, z jehož rukou bude kapat krev, ale naše ručičky zůstanou čisté?

Tímto článkem neomlouvám tuto historickou církevní genocidu bezvěrců, či jinověrců. Bylo to hrozné, jako jakýkoliv jiný teror, nenávist a zlo, které církev v celé historii ve jménu Boha učinila. A hrozné je i to, v čem, ve jménu stejného Boha, pokračuje i nadále. A není divu, vždyť věříme-li v takto rozporuplného Boha, vyžadujícího naši lásku vůči nepřátelům, zatímco On sám zůstává plný potlačované nenávisti, potřebujeme se s tím nějak vypořádat. Potřebujeme najít tu rovnováhu, abychom snad i my sami neupadli v jeho nemilost. Musíme tedy dostatečně milovat, ale zároveň přiměřeně nenávidět; Musíme druhé přijímat, ale zároveň si držet odstup a oddělovat se; Musíme zachraňovat hříšníky, ale zároveň vyjít z jejich středu; Musíme projevit soucit, ale zároveň se připravit na to, že jednoho dne tento soucit potlačíme, až Bůh naše blízké nechá hořet v ohnivém jezeře, zatímco my ho za tuto „spravedlnost“ budeme oslavovat, atp.

Žel tato rozdvojenost nezůstává bez následků. Však proto jsou mnozí věřící tak náchylní k rozvinutí náboženské schizofrenie. Vždyť i Bůh je jim předkládaný, jako by byl schizofrenik, ale pozor, u Něj to samozřejmě schizofrenie není – „On je Bůh, takže On může.“ – A smutné je, že to celé trvá tak dlouho, že už to nikomu ani nepřijde divné. Není to stejné chování, ze kterého kdysi Bůh skrze Izaiáše usvědčoval Izrael?

Izajáš 5:20 Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké.

Náboženství je plné rozporů.