Můžeme Bibli opravdu rozumět? (31)
Příběh, který sledujeme, se blíží svému vrcholu. Tady se nám začne opravdu úročit každá kapitolka a detail celé (možná někdy trochu nudné 🙂 ) ságy. Vzpomínáte na slib, který dal Ozeáš oběma domům Izraele (Judovi – Jižní království a Efraimovi (Jákobovi) – Severnímu království)?
„Přesto však synů Izraele (Severního) bude jako mořského písku, který se nedá změřit ani spočítat. Tam, kde slyšeli: „Nejste můj lid,“ jim budou říkat: „Synové živého Boha.“ Synové Judy a synové Izraele se sjednotí pod jediným vůdcem a povstanou ze země. Ano, veliký bude den Jizreele! Říkejte svým bratrům: „Ami, Můj lid“ a svým sestrám: „Ruchama, Milovaná“
Mnozí toto spojení buď pomíjejí, zduchovňují nebo řadí do budoucnosti. Ale to jde pouze v případě, že neporozumíme Římanům 9-11. Pavel totiž toto spojení nikam neodsouval, ale přímo oběma stranám vysvětloval sílu a reálnost jejich svazku.
Pavel začíná kapitolu vyjádřením velkého zármutku. Nad kým? Nad jeho soukmenovci a tělesnými příbuznými. Pavel byl z kmene Benjamin – to znamená, že mu bylo líto lidí z kmene Benjamína a Judy, kteří Ježíše viděli a slyšeli. A skrze ně byl dán zákon a zaslíbení – Pouze tyto dva kmeny byly viditelnými nositeli těchto prvků. Ježíš říká: „Mezi své jsem přišel (tedy do Jižního království), ale vlastní mě nepřijali. Většinově Ježíše odmítli a stále odmítali“ – to totiž byla Pavlova každodenní zkušenost.
No ale jsou tady ty sliby o znovuspojení Izraele a shromáždění pod jednoho pastýře. Znamená to, že Boží slovo selhalo? Neselhalo, protože vysvětluje: „Ne všichni z Izraele jsou totiž opravdu Izrael.“
Tady říká, že je ještě jiný Izrael (ztracených deset kmenů). Ti nežijí nyní v Izraeli, ale jsou voláni ze všech národů, v nichž jsou rozptýleni, skrze zvěst a víru v Ježíše Krista. Už ne pod zákon, ale z víry, víry zaslíbení. Protože věk zákona se chystá zemřít ve strašlivém celonárodním dramatu Jižního království, spolu s chrámem. Pravý Izrael (Severní Izrael a zbytek Jižního Izraele), tedy přijde podle zaslíbení a Ti budou zachráněni před konečným soudem.
Na tomto místě všichni předpokládají, že Pavel mluví o duchovním Izraeli, složeného z věřících Židů a pohanů až do dnešních dnů. Na základě toho odvozují mnoho různých doktrín a zdánlivě neměnných faktů.
Když ovšem sledujeme poctivě celý příběh a „otevřeme“ Pavlovo srdce, stává se evidentním, že se snaží vysvětlit svým „Severním bratřím“, Izraelitům v Římě, že se teď na nich, plní ono proroctví Ozeáše. Proto můžeme identifikovat, o koho se jedná. Všimněte si, že používá stejnou rétoriku, jako Petr, jak jsme si už ukázali v předchozích kapitolách.
„Ne svůj lid nazvu lidem svým, nemilovanou budu milovat.“ „Na místě, kde slýchali: ‚Nejste můj lid, „syny živého Boha se budou jmenovat.“
Toto nebylo nikdy zaslíbení pro nikoho jiného, jedině pro Severní Izrael (ztracených deset kmenů). Ano, blížil se a již sahali na veliký den Jizreele! Proto tu Pavel nemůže mluvit o současných věřících a popisovat současný stav světového dění.
A hned k tomu dodává, zase podle Izaiášova proroctví, svůj příběh, protože on patřil do té hrstky.
„I kdyby synů Izraele (Jižního Království) bylo jak písku v moři, jen hrstka z nich se zachrání. Hospodin učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“
Tady mluví o onom ostatku (malém stádečku) z Jižního Izraele, který bude zachráněn z už blížícího se soudu nad jejich zemí – systémem Staré smlouvy. Tady začínáme rozumět onomu výroku Ježíše:
„A Bůh snad nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu volají dnem i nocí? Myslíte, že jim bude otálet pomoci? Říkám vám, že jim zjedná právo, a to rychle. Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“
Nyní tomu lze jasně porozumět, co měl Ježíš na mysli a není potřeba tímto výrokem donekonečna shazovat všechny a všechno v současném věku.
