Můžeme Bibli opravdu rozumět? (32)
V závěru deváté kapitoly epištoly Římanům Pavel odkazuje na Sion, tedy vlastně na naplnění proroctví z Davidova stánku o návratu Izraele z národů skrze víru a ochranu před soudem. A také vyplnění slov o těch, kteří k tomuto soudu byli předurčeni a narazili tak na kámen úrazu – Ježíše Krista (Mesiáše).
Jak tedy číst tento závěrečný text?
Co na to řekneme? Že pohané (Severní Izrael), kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry. Izrael (Jižní) usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl. Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: „Hle, pokládám na Sionu kámen úrazu a skálu pohoršení; kdokoli však v něj věří, se jistě nezklame.“
V desáté kapitole Pavel opět mluví o Jižním Izraeli, kteří horlí pro Zákon, ale Kristus je jeho koncem. Bez Krista, kterého zavrhli, to nejde. Proto tak neustálý Kristocentrismus.
Petr říká: „Ať si je všechen lid Izraele jist, že Bůh učinil Pánem a Mesiášem právě Ježíše, kterého jste ukřižovali!“ Ta slova je zasáhla do srdce. Začali se Petra a ostatních apoštolů ptát: „Co máme dělat, bratři?“ „Čiňte pokání,“ odpověděl Petr, „a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy…“
Jen poznání Jeho otvírá cestu k záchraně. A zachráněn může být každý, ať ten z Jižního Izraele nebo ten ze Severního, protože v Kristu jsou smazány všechny rozdíly.
Ale je potřeba to říct všem, a nevíme kolik na to budeme mít času, protože Ježíš říká: „Toto evangelium království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a potom přijde konec.“
Jediné co věděli bylo, že ten konec bude někdy za jejich generace. A také to, že Pán neotálí s naplněním svých slibů, i když si někteří mysleli, že prodlívá. On ovšem shovívá jim a chce, aby se jich co nejvíc obrátilo.
Ale honem, honem, žeň je mnohá, Pán žně přichází, je třeba co nejvíc dělníků, co nejvíc hlasatelů. A ano, daří se to. Po celé zemi se roznesl jejich hlas. Ale lidé z Jižního království nechtějí slyšet (víme že mnohdy ani nemohou, skrz roušku na očích, skrz řekněme ono vyvolení k neuslyšení).
Plní se na nich proroctví už Mojžíše, že ty ztracené kmeny, rozptýlené mezi národy, přivedou ty hrdé Jižany k žárlivosti a k hněvu.
A Izaiáš to říká ještě drzeji: „Dal jsem se najít těm, kdo mě nehledali, ukázal jsem se těm, kdo o mě nestáli (Severní rozptýlené království).“ O Izraeli (Jižním Izraeli) však říká: „Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu nevěřícímu a vzpurnému.“
