Co Ježíš učil o Pekle (2)
Pod Mojžíšovým zákonem
Většina z nás zná požehnání a prokletí, která Mojžíš vyřkl nad Izraelci předtím, než vstoupili do zaslíbené země (Deuteronomium 28-30). Pokud Židé nebudou Boha poslouchat, slíbil jim všechny možné tresty: proklel jejich děti, úrodu, stáda, zdraví, zdraví jejich dětí, blahobyt národa atd. Předpověděl, že dokonce půjdou do zajetí a budou mít tak strašné časné fyzické soudy, že je doženou k tomu, aby jedli své vlastní děti. Mezi tak rozsáhlým výčtem trestů, které postihnou jeho neposlušný lid, Bůh nevyslovil ani šeptem, že by na ně v případě jakékoli vzpoury dopadla nekonečná muka. Všechny tyto fyzické, časné soudy se odehrály za jejich života.
Všechny případy časných trestů za vzpouru, zkaženost a modloslužbu za Mojžíše bychom mohli vypsat. Vyjmenoval je do nejmenších podrobností. Pisatel listu Židům napsal: „… Neboť jestliže slovo (zákon), které bylo řečeno skrze anděly, bylo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost došly spravedlivé odplaty, …“ (2:2). Jak jsme viděli, trest byl fyzický a dočasný, bez jakéhokoli příslibu nekonečného trápení. Nekonečné trápení prostě v Zákonu nikde nenajdeme.
Nyní vyvstává otázka, zda každý přestupník a neposlušný Žid dostal spravedlivý trest, nebo ne? Pokud ano, bude jejich trest i nadále spravedlivý, pokud ještě navíc v budoucnu obdrží i nekonečná muka v „pekle“ či „gehenně“, i když jim o tom nikdo neřekl a proto o tom nic nevěděli? Pokud ano, bude věčné mučení přichystané po jejich spravedlivém fyzickém časném trestu ještě spravedlivé? To přece nemůže být spravedlivé, nebo ano? Jak může být přidání nekonečných muk v budoucnosti, o kterých navíc nic nevěděli, ke spravedlivému trestu, který již v minulosti podle Starého zákona obdrželi, ještě spravedlivé?
Shrnuto a podtrženo, oblíbený koncept pekla se nikde ve Starém zákoně nevyskytuje. Slovo gehenna není obsaženo ani v řeckém Starém zákoně, takže nekonečná muka se na jeho stránkách nikde nevyskytují.
Kde se vzal koncept věčných muk?
Jak jsme viděli, zcela jistě koncept věčných muk nevznikl ve Starém zákoně, a to ani před Mojžíšovým zákonem, ani v jeho průběhu. Mnoho důkazů (více, než zde uvedeme) naznačuje, že vznikl v Egyptě a tento koncept byl v náboženském světě velmi rozšířený. Augustin, když se vyjadřoval k účelu takových nauk, řekl:
„vládcové ve jménu náboženství přesvědčovali lid, aby věřil nepravdivým věcem, o nichž sami věděli, že jsou to plané báchorky; tím ho pro vlastní usnadnění vlády tím těsněji připoutávali ke státnímu celku, aby je tak podobně ovládali jako poddané. (Augustin, Město Boží, kniha IV, odst. 32, str. 229)
Vymýšlení doktrín k ovládání lidí? Kdo by tomu věřil? Inu, řecký svět ano, římský ano a zřejmě se do toho v mezidobí mezi oběma svědectvími zapojili i Židé, protože koncept nekonečných muk se začal objevovat v apokryfních knihách sepsaných egyptskými Židy.
Thomas Baldwin Thayer, autor The Origin and History of the Doctrine of Endless Punishment / Původ a historie nauky o nekonečném trestu, napsal:
Historik Polybius říká: „Protože je lid věčně nestálý, plný bezprávných tužeb, iracionálních vášní a násilí, není jiného způsobu, jak ho udržet v pořádku, než strachem a hrůzou z neviditelného světa; z tohoto důvodu se mi zdá, že naši předkové jednali rozumně, když vymysleli, jak do lidové víry vnést tyto představy o bozích a pekelných oblastech.“
Ve stejném duchu o tom mluví i slavný historik Livius, který chválí Numovu moudrost, protože vymyslel bázeň před bohy jako „nejúčinnější prostředek k řízení nevědomého a barbarského lidu.“
Zeměpisec Strabón říká: „Lidé jsou zdržováni od neřestí tresty, které prý bohové ukládají provinilcům, a těmi hrůzami a hrozbami, které jim vtiskují do mysli určitá strašná slova a obludné představy…“ Je totiž nemožné řídit dav žen a všechnu tu obyčejnou chátru filosofickou úvahou a vést je ke zbožnosti, svatosti a ctnosti, ale musí se to dít pověrou nebo strachem z bohů pomocí bájí a zázraků; neboť hromy, trojzubce, oheň, draci atd, to všechno jsou báchorky, stejně jako celá starověká teologie. Tyto věci zákonodárci používali jako strašáky, aby děsili nevědomý dav.“
Timaeus Locrus, pythagorejec, po konstatování, že učení o posmrtných odměnách a trestech je pro společnost nutné, pokračuje takto: „Neboť jako někdy léčíme tělo nezdravými léky, když ty nejzdravější nevyvolávají žádný účinek, tak podmaňujeme falešnými souvislostmi ty mysli, které se nenechají přesvědčit pravdou. / Je tedy nutné vštěpovat hrůzu z těch cizích muk, jako že duše mění své obydlí, že zbabělec je potupně vržen do těla ženy, vrah uvězněn v podobě divokého zvířete, marnivý a nestálý se mění v ptáka a lenivý a nevědomý v rybu.“
Platón ve svém komentáři k Timaiovi plně potvrzuje to, co říká o bájném výmyslu těchto cizích muk. A Strabón říká, že „Platón a indičtí bráhmani si vymysleli báje o budoucích soudech v pekle“ (Hádu). A Chrysippos obviňuje Platóna, že se snaží strašidelnými historkami o budoucích trestech odradit lidi od špatného jednání.
Plútarchos se k tomuto tématu staví stejně; někdy je obhajuje s velkou vážností a seriózností, jindy je nazývá „bájnými příběhy, pohádkami matek a kojných“.
Seneca říká: „To, co činí pekelné kraje strašnými, temnota, vězení, řeka planoucího ohně, soudná stolice atd., to vše jsou báchorky, jimiž se básníci baví a vzrušují nás těmito marnými hrůzami“. Sextus Empiricus je nazývá „básnickými pohádkami pekla“ a Cicero o nich mluví jako o „hloupých nesmyslech a pohádkách“
Aristoteles. „Od nejstarších dob se potomkům předávalo v mytické podobě, že existují bohové a že božstvo obklopuje celou přírodu. To vše kromě toho bylo přidáno podle mýtického stylu za účelem přesvědčení davu a v zájmu zákonů a prospěchu státu.“
Mosheim ve svých legendárních Institutech církevních dějin popsal pronikání těchto bájí mezi Židy v období mezi oběma zákony:
„Bludy velmi zhoubného druhu zamořily celý lid (Židy). Převládalo mezi nimi několik nesmyslných a pověrčivých představ o božské podstatě, neviditelných silách, magii atd. které si zčásti přinesli z babylonského zajetí a zčásti je převzali od Egypťanů, Syřanů a Arabů, kteří žili v jejich sousedství. Předkové těch Židů, kteří žili v době našeho Spasitele, si z Chaldeje a sousedních zemí přinesli mnoho extravagantních a planých výmyslů, které byly původním zakladatelům národa naprosto neznámé. Dobytí Asie Alexandrem Velikým bylo také událostí, od níž můžeme datovat nový přírůstek bludů do židovského systému, neboť v důsledku tohoto převratu se mezi Židy začaly šířit řecké báje a názory. Kromě toho si při svých cestách do Egypta a Fénicie přivezli domů nejen bohatství těchto zkažených a pověrčivých národů, ale také jejich zhoubné bludy a plané pohádky, které se nepozorovaně smísily s jejich vlastními náboženskými naukami.“ (Mosheim Institutes of Ecclesiastical History, Century I pt. I kap. ii.)
Podobně se vyjadřuje i stará Encyclopedia Americana, kterou cituje Thayer:
„Hebrejci získali své učení o démonech ze dvou zdrojů. V době babylonského zajetí ji čerpali z pramene chaldejsko-perské magie; později, v době řecké nadvlády v Egyptě, byli v úzkém styku s těmito cizinci, zejména v Alexandrii, a k magickým pojmům přidali ty, které si vypůjčili z tohoto egyptsko-řeckého zdroje. A toto spojení a smíšení je patrné především v Novém zákoně. Nebylo možné zabránit prolínání řeckých spekulací. Hlas proroků mlčel. Začalo studium a bádání. Lidová víra a filosofie se oddělily; a dokonce i filosofové se rozdělili do několika sekt, saducejů, farizejů a esejců; a platónské a pythagorejské pojmy, smíšené s orientálními naukami, již rozvinuly zárodek helénistické a kabalistické filosofie. Takový byl stav věcí, když se objevil Kristus.“ (Encyclopedia Americana, čl. „Demon“, citováno podle Thayera (Origin & History, str. 120).
Všimněme si, že Lukáš ve Skutcích 7,22 napsal, že „Mojžíš byl učen ve vší moudrosti Egypťanů“, a přestože znal egyptské pojmy, v žádném ze svých spisů nedal žádný prostor pro jakákoliv věčná muka.
Vidíme tedy, že koncept posmrtného života s věčnými mukami se ve Starém zákoně nevyskytoval. Zřejmě se vplížila mezi některé Židy v období mezi dvěma zákony.
Thayer shrnuje mezizákonní období v tomto ohledu následujícími slovy:
„Pravdou je, že za čtyři sta let jejich styků s pohany, během nichž byli bez jakéhokoli božského učitele poselství, pohanská filozofie a pověra, pokud jde o budoucí stav, zcela vytlačila Mojžíšův zákon a Písmo Starého zákona a na jejich místo postavila své vlastní extravagantní výmysly a báje o neviditelném světě.“
Omluvte případnou kvalitu překladu. Citované pasáže jsou buď přeloženy, nebo použity z českých překladů. Originální článek naleznete zde >>
