Co Ježíš učil o Pekle (4)
Dvanáct pasáží o Gehenně v chronologickém pořadí
Mt 5,21-22
V Mt 5,21-22 Ježíš poprvé ve svém kázání použil slovo gehenna:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚ Nezavraždíš.‘ Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka ‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně.“ ČSP
Jak jsme se již zmínili dříve v této studii, Ježíš zde skutečně poprvé použil řecké slovo gehenna. V řeckém Starém zákoně, Septuagintě, se toto slovo nikdy nevyskytovalo. Když čteme slovo peklo, vybaví se nám nejrůznější osnovy kázání, ilustrace a představy. Nic z toho se Ježíšovým posluchačům nevybavilo, protože toto slovo v inspirované řeči nikdy předtím neslyšeli. Je velmi příznačné, že v Septuagintě, kterou Ježíš a jeho apoštolové citovali, se toto slovo nevyskytuje ani jednou.
Domnívám se, že pro Židy z Ježíšova publika se Ježíšova slova týkala pouze údolí jihovýchodně od Jeruzaléma. V jejich starozákonním prostředí znamenala Gehenna místo spáleniště, údolí, kde byli vzpurní Židé již dříve povražděni a kde budou povražděni znovu, pokud nebudou činit pokání, jak je k tomu vyzývali Malachiáš, Jan Křtitel a Ježíš. Ježíš nemusel říkat, co je Gehenna, protože to bylo pro obyvatele této oblasti dobře známé místo, ale jeho učení bylo přinejmenším v souladu s národním soudem, který ohlašovali Malachiáš a Jan Křtitel. Nejblíže ohni v kontextu je Mt 3,10-12, kde Jan oznámil blížící se ohnivý soud nad izraelským národem.
Všimněme si dalších pasáží o gehenně, abychom zjistili více o tom, jak Ježíš gehennu používal. Při tom analyzujme jednotlivé pasáže takto: Učí tato pasáž věci, kterým o nekonečném ohnivém pekle nevěříme, ale které odpovídají národnímu soudu v gehenně?
Mt 5,29-30
Dalším úryvkem je Mt 5,29-30, kde Ježíš dvakrát použil slovo gehenna, když řekl:
„Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo odešlo do Gehenny.“
V naší tradiční představě pekla, nekonečného ohně po konci časů, obvykle neuvažujeme o tom, že by lidé v té době měli své fyzické údy. To není argument, ale jen uvědomění si, že neuvažujeme v tom smyslu, že někteří lidé budou v nebi s chybějícíma očima a končetinami a někteří v pekle se všemi. Jak řekl William Robert West ve svém vynikajícím díle o podstatě člověka: „Nikdo, o kom vím, nevěří, že ‚duše‘ ‚vstoupí do života‘, o němž říká, že je v nebi, s rukou této duše v pekle.“ A jak se to stalo? (William Robert West, If the Soul or Spirit Is Immortal, There Can Be No Resurrection from the Dead, Third Edition, původně vyšlo pod názvem The Resurrection and Immortality [Bloomington, IN: Author House, September 2006].
Tato slova však odpovídají národnímu soudu. Bylo by lepší jít do Mesiášova království s chybějícími některými údy, než jít do hrozícího národního soudu neuhasitelného ohně se všemi svými údy. To odpovídalo Janovu požadavku, aby jeho židovští posluchači přinesli ovoce hodné pokání, jinak obdrží hrozící neuhasitelný oheň. V ohnivém soudu, o němž mluvil Jan, mohlo být celé tělo Žida uvrženo do údolí Gehenny.
Mt 10,28
Počtvrté Ježíš použil slovo Gehenna, když řekl:
„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně.“
Ježíš opět mluvil o Gehenně v souladu s blížícím se národním soudem nad Izraelem. Tento verš se často používá k potvrzení toho, že duše člověka nemůže být zničena, že se všichni rodíme s věčnou duší, a myslíme si, že právě o této duši Ježíš v tomto verši mluvil. To je však v přímém rozporu s Ježíšovým jasným jazykem. Pokud tělo a duše člověka nemohou být zničeny, nemá Ježíšův jazyk vůbec žádný význam! Abychom zde mohli pochopit Ježíšovo učení, zopakujme si stručně biblické učení o tom, že člověk je živá duše. Slovo duše ve Starém zákoně pochází z hebrejského nefeš, které zásadně označuje živočišný život člověka, tj. život, který sdílí se všemi zvířaty. Proto v Genesis 2,7 čteme:
„Jehova Bůh utvořil člověka z prachu země a vdechl mu do chřípí dech života; a člověk se stal živou duší.“
Zde se Adam skládal (1) z fyzického těla složeného ze země, které nebylo živé. Když však Bůh dal tomuto tělu (2) dech života, stal se Adam živou duší (nefeš). Je zajímavé, že v téže kapitole o stvoření je termín nefeš mnohokrát použit pro zvířata. Například v Gn 2,19 je použit pro zvířata: „Ať se vody hemží hejny živých tvorů (nefeš)“. V Gn 1,21 je totéž slovo přeloženo jako živí tvorové: „A Bůh stvořil velké mořské obludy a všechny živé tvory, kteří se hýbou, jimiž se hemží vody“. V Gn 1,24 je opět přeloženo jako živočichové: „A Bůh řekl: „Ať země vydá živé tvory podle jejich druhu, dobytek, plazy a zemskou zvěř“. V Gn 1,30 je to přeloženo jako život: „A každému zemskému zvířeti a každému nebeskému ptáku a všemu, co se plazí po zemi, v níž je život.“ V Gn 1,30 je to přeloženo jako život. Proto se pojem živá duše vztahuje jak na zvířata, tak na člověka. Všichni jsou živé duše.“
Protože jak zvířata, tak člověk jsou živé duše či bytosti, můžeme číst biblický výrok, že duše (nefeš) mohou být zasaženy mečem a zcela zničeny, jak se píše v Jozue 11:11:
„A všechny duše (nefeš), které tam byly, porazili ostřím meče a úplně je zničili; nezůstal žádný, kdo by dýchal, a Chazor vypálil ohněm.“
Když tedy Izrael vpadl do Kanaánu, národní soud, který vykonával nad obyvateli, byl označen jako zničení jejich duší mečem. Podobné použití výrazu duše ve stejném kontextu je v Jozue 10:35, 39:
„…a toho dne jej [město Eglón] dobyli a porazili ostřím meče; všechny duše (nefeš), které v něm byly, toho dne zcela vyhladil podle všeho, co učinil Lachiši.“
„…a dobyl ji [oblast Debíru] i jejího krále a všechna její města; porazil je ostřím meče a zcela vyhladil všechny duše, které v nich byly; nenechal žádnou, která by zůstala; jako učinil Hebronu, tak učinil i Debíru a jeho králi; jako učinil i Libně a jejímu králi.“
Podobně v Lv 23,30 čteme o trestu za práci v Den smíření:
„Kdokoli by v ten den konal jakoukoli práci, toho vyhladím z jeho lidu.“
V žádném z těchto příkladů slovo duše neodkazuje na nesmrtelnou část člověka. Je příznačné, že tomuto užití by Židé naslouchající Ježíšovi v Mt 10,28 a L 12,4-5 rozuměli právě takto. Ze svého starozákonního prostředí věděli, že Bůh může zničit – a také mnohokrát zničil – jak těla, tak duše při různých národních soudech.
Nabízí se otázka: „Co brání komukoli jinému, aby takové soudy, při nichž se ničí těla i duše, vykonal?“. Odpověď zní: naprosto nic, pokud jsou toho schopni. Ne každý je, a tato pasáž neříká, že je toho schopen pouze Bůh, nebo ano? Možná jsme si mysleli, že duši může zničit pouze božstvo, protože myšlenka duše implikuje nesmrtelnou část člověka. O tom však žádná z těchto pasáží nehovořila. Stejné poznámky platí i pro následující pasáž.
Lk 12,4-5
Toto je pátý případ, kdy Ježíš použil slovo Gehenna, když řekl: Lk 12,4-5
„Pravím vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, a potom již nemají, co by učinili. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má pravomoc vás po zabití uvrhnout do Gehenny. Ano, pravím vám, toho se bojte.“
Zde Ježíš učil totéž, co Jan v Mt 3,10-12, že na vzpurný Izrael přijde neuhasitelný oheň (Gehenna, Mk 9,43).
Všimněte si také, že ve verši 49 Ježíš řekl:
„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!“
Ohnivý soud, o němž Ježíš mluvil, nebyl časově ani místně vzdálený, ale bezprostřední a pozemský. V 56. verši Ježíš poznamenal, že soud, o němž mluvil, je bezprostřední, neboť řekl:
„Pokrytci! Vzhled země a nebe umíte rozpoznávat; jak to, že tento čas rozpoznávat neumíte?“
Slovo pro zemi v obou těchto verších je ge (Strong G1093), což je standardní slovo pro zemi nebo půdu, nikoli nutně planetu, jak bychom si mohli myslet. Thayer toto slovo definuje takto:
1. orná půda, 2. země, země jako stojící místo, 3. pevnina, na rozdíl od moře nebo vody, 4. země jako celek, svět. (p. 114)
Toto slovo je použito v Mt 2,6 (země Judea), Mt 2,20 (země Izrael), Mt 10,15 (země Sodoma a Gomora), Mt 1,24 (země Sodoma), Mt 14,34 (země Genezaret), J 3,22 (země Judea), Sk 3,22 (země Judea). 7,3 (do země, kterou ti ukážu), Sk 7,6 (sémě mělo pobývat v cizí zemi), Sk 7,11 (drahota po celé egyptské zemi) atd. Ježíš tedy opět mluvil o blížící se ohnivé zkáze izraelské země, jak to podle Malachiáše a Jana Křtitele oznámil.
Mt 18,9; Mk 9,43-45
Tyto verše obsahují šestý, sedmý, osmý a devátý případ, kdy Ježíš použil slovo Gehenna. Jsou to verše jako Mt 5,29-30, které hovoří o tom, že je lepší vstoupit do života nebo do království bez některých údů svého těla než jít do gehenny s celým tělem. My však chceme věnovat zvláštní pozornost Markovu vyprávění, protože v něm Ježíš Gehennu dále popisuje:
„…je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo odešlo do Gehenny.“
Všimněte si, že Ježíš výslovně řekl, co přijde v Gehenně – neuhasitelný oheň. Jan Křtitel řekl, že bude křtít neuhasitelným ohněm, ne nutně ohněm, který bude hořet donekonečna, ale který neuhasne. Neuhasitelný oheň je neuhasitelný! Je to ohnivá zkáza způsobená božskou bytostí. V Jer 17,27 Bůh varoval Židy své doby před blížícím se ohnivým soudem nad nimi samými:
„Nebudete-li mě poslouchat…, zapálím v branách Jeruzaléma oheň, který pohltí jeruzalémské paláce a neuhasne.“
Podobně v Jer 7,20 Jeremiáš předpověděl totéž:
„Takto praví Panovník Hospodin: Hle, můj hněv a má prchlivost se vylije na toto místo, na člověka i na dobytek, na polní stromy i na plody země, a bude hořet a neuhasne.“
Tento neuhasitelný oheň, vyvolaný Babyloňany, pohltil paláce a brány Jeruzaléma ještě za Jeremiášova života, v roce 586 př. n. l.
V Ezech 20,47-48 Bůh zaslíbil Judsku takový národní soud:
„Slyšte Hospodinovo slovo: Tak praví Panovník Hospodin: „Hle, chystám se v tobě zapálit oheň, který stráví každý zelený strom v tobě i každý suchý strom; žhavý plamen neuhasne a celý povrch od jihu k severu jím bude spálen. Všechno tělo uvidí, že jsem ho zapálil já, Hospodin; neuhasne.“
Babylon samozřejmě tato slova naplnil při zničení Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. Oheň neuhasl, ale Jeruzalém od roku 586 př. n. l. nehořel donekonečna.
Podobně v Amosovi 5,6 Bůh slíbil podobný soud nad severním královstvím z rukou Asyřanů, který se naplnil v roce 722 př. n. l.:
„Hledejte Hospodina, abyste zůstali naživu, aby nevypukl jako oheň, ó dome Josefův, a nepohltil, aniž by ho kdo uhasil pro Bethel.“
Neuhasitelný oheň, který stravoval Izrael, se nedal zastavit, ale nikdo nevěří, že stále nekonečně hoří. Když tedy Ježíš v Mk 9,43 mluvil o neuhasitelném ohni, použil jazyk, který si jeho židovští posluchači spojovali s národními soudy, které Bůh ve Starém zákoně seslal na národy.
Ve skutečnosti takový jazyk nikdy neslyšeli použít jinak! Samozřejmě, že ano, ale ne z biblického učení.
Thayer se zmínil o použití slova neuhasitelný v řeckém jazyce u Josefa a dalších:
Strabón, slavný zeměpisec, když mluví o Panthenónu, chrámu v Athénách, říká: „V něm byla neuhasitelná lampa“ (právě toto slovo „asbestos“ je použito v Mk 3,12, Lk 3,17 a Mk 9,43). To ovšem znamená pouze to, že lampa byla ve zmíněném období udržována v neustálém nebo pravidelném plameni, i když zhasla nebo uhasla již před dávnými věky.
Homér používá výraz asbestos gelos, „neuhasitelný smích“. Těžko však můžeme předpokládat, že se smějí nyní a budou se smát až na věky.
Plútarchos, známý autor životopisů známých jako „Plútarchovy životy“, nazývá posvátný oheň chrámu „neuhasitelným ohněm“ (pur asbeston, přesný výraz Ježíšův), ačkoli hned v následující větě říká, že někdy vyhasínal.
Josef, když mluví o židovské slavnosti, říká, že každý přinášel palivo pro oheň na oltáři, který „stále neuhasínal“ (pur asbeston aei). Zde máme spojení slova, o němž se předpokládá, že znamená zvláště nekonečný, když je ve tvaru aionios, se slovem „neuhasitelný“, a přesto obě dohromady nevyjadřují představu trvání bez konce; oheň, o němž Josef mluví, totiž v době, kdy psal, skutečně vyhasl a oltář byl zničen! A přesto nazývá oheň „vždy neuhasitelným“.
Eusebius, otec církevních dějin, při popisu mučednické smrti několika křesťanů v Alexandrii říká: „Byli neseni na velbloudech městem a v této vyvýšené poloze byli bičováni a nakonec stráveni nebo spáleni v neuhasitelném ohni“ (puri asbesto). Zde máme opět stejnou frázi, kterou použil náš Pán a kterou aplikoval na doslovný oheň, který ovšem uhasl v krátkém čase, pravděpodobně během jedné hodiny nebo nejdéle dvou hodin. Naznačuje se pouze, že hořel, dokud oběti zcela nepohltil. (Thayer, tamtéž, s. 68-69.)
To jsou dokonalé ilustrace biblického použití a definice slova neuhasitelný. Ježíš použil toto slovo tak, jak ho jeho posluchači vždy slyšeli, tedy jako označení něčeho nezastavitelného, nikoliv nekonečného.
Mt 23,15
Když Ježíš podesáté použil slovo gehenna, řekl:
„Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu; a když se jím stane, děláte z něho syna Gehenny, dvakrát horšího, než jste sami.“
Tito Židé věděli, co je Gehenna, a Ježíš a Jan předpověděli, že je tam čeká neuhasitelný ohnivý soud. Řekl těmto Židům, že do ní směřují, a lidem, které učili, také. Je to tentýž národní soud, o kterém dosud mluvil.
Mt 23,33
O osmnáct veršů později Ježíš použil slovo gehenna pojedenácté. Pokračuje ve stejném oslovení:
„Hadi, plemeno zmijí! Jak uniknete trestu Gehenny?“
O pouhé tři verše později Ježíš v Mt 23,36 řekl:
„Amen, pravím vám, to všechno přijde na toto pokolení.“
O těch samých věcech Ježíš řekl v Mt 24,34: „Ježíš říká, že toto pokolení nepomine:
„Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane.“
Ježíš tedy uvedl časový úsek, kdy se tato ohnivá zkáza na zemi uskuteční: v tomto pokolení, tj. v době jeho jednání s tehdejší generací Židů. Shrneme-li to, Ježíš vyhrožoval Židům v okolí Jeruzaléma, že směřují do údolí jménem Gehenna, kde bude neuhasitelný oheň (Mk 9,43), který přijde na jeho generaci (Mt 23,36), v jeho generaci (Mt 24,34), kdy Bůh zničí duše těch, kteří patří k Ježíšově generaci, poté co zabije jejich těla (L 12,5; Mt 10,28). Přesněji už to vyjádřit nemůžeme! Pokud je peklo tím, o čem mluvil Ježíš, pak peklem bylo nezadržitelné ohnivé zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l.
Jk 3,6
V Bibli zbývá ještě jeden výskyt gehenny. Je to jediný případ, kdy se toto slovo vyskytuje mimo evangelia, kde Jakub, když psal Židům krátce před zničením Jeruzaléma, řekl:
„I jazyk je oheň, svět nepravosti; jazyk je mezi našimi údy ten, který poskvrňuje celé tělo, zapaluje běh našeho života a sám je zapalován Gehennou.“
Ačkoli je to jediná pasáž, která o Gehenně hovoří mimo evangelia, odpovídá tomu, jak ji Ježíš definoval. Jakub odsoudil zneužívání jazyka, konkrétně v termínech, které Ježíš použil poprvé v Mt 5,22, kde mluvil o tom, že proklínání bratří vystavuje člověka nebezpečí ohnivého pekla – Gehenny. Jakub dále píše 3,8-11, že:
„Je to nepokojné zlo, plné smrtonosného jedu. 9Jím dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. 10Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! 11Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?“
Když se tedy Gehenna v Bibli objevila naposledy, učila totéž, co v prvním případě. Židovi Ježíšovy doby, který jazykem urážel svého bratra, hrozila bezprostřední, ohnivá, národní zkáza. Mířil do neuhasitelného ohně, který přicházel na jeho generaci, v jeho generaci (pokolení).
Stejnou bezprostřednost tohoto soudu nad Ježíšovou generací Židů vidíme později u Jakuba 5:
„Buďte tedy trpěliví, bratři, až do Pánova příchodu. Hle, rolník očekává vzácný plod země, trpělivě na něj čeká, až se mu dostane podzimního a jarního deště. Buďte i vy trpěliví a upevněte svá srdce, protože Pánův příchod se přiblížil. Nenaříkejte, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi!“
Omluvte případnou kvalitu překladu. Citované pasáže jsou buď přeloženy, nebo použity z českých překladů. Originální článek naleznete zde >>
