Co Ježíš učil o Pekle (5)
Shrnutí dvanácti pasáží o Gehenně
Z těchto dvanácti úryvků o Gehenně se dozvídáme, že Gehenna je známé údolí na jihozápadní straně Jeruzaléma, kde na Židy z generace, v níž byl Ježíš ukřižován, čeká bezprostřední ohnivý soud. Byl to neuhasitelný oheň, přicházející na toto pokolení v jeho generaci. Byl to národní soud nad Židy. Gehenna byla pro Židy Ježíšovy doby tím, čím byla pro Židy Jeremiášovy doby – odkud tento termín pochází – městské smetiště! Zahrnovala však veškerou hrůzu toho, že byli Bohem zavrženi a opuštěni ve prospěch nemilosrdného nepřítele, který obklopoval brány, a který měl způsobit, že jejich mrtvá těla budou vhozena do hořícího, červy zamořeného místa. Když tedy Ježíš použil tento výraz, použil ho ve stejném smyslu jako Jeremiáš: jako byl tehdy Jeruzalém opuštěn a vydán babylonským nájezdníkům, tak měl být Jeruzalém Ježíšovy doby brzy opuštěn a vydán římské invazi – pokud nebudou činit pokání. Žádná z těchto pasáží o pekle neříká, že by někdo v dnešní době mohl přijít do pekla. Žádný z nich nespojuje peklo se Satanem. Žádný z nich neříká, že Satanovou doménou je peklo. Ačkoli se v nich hovoří o tom, že lidé jsou v Gehenně zabíjeni a ničeni, v žádném z nich se nehovoří o tom, že by tam byli lidé mučeni.
Jak jsme viděli, představa nekonečného trestu byla zcela cizí všem inspirovaným spisům před Mojžíšovým zákonem, během Mojžíšova zákona a nyní vidíme, že je cizí i Ježíšovu učení.
Porovnejte Ježíšovo použití pojmu peklo s tradičním kázáním na toto téma. Citujme například pátera J. Furnisse, který řekl: ,,Ježíš je v pekle: Podívejte se, uprostřed té rozpálené podlahy stojí dívka: vypadá asi na šestnáct let. Její nohy jsou holé. Poslouchejte; ona mluví. „Na téhle rozpálené podlaze stojím už léta! Podívejte se na mé popálené a krvácející nohy! Nechte mě na chvíli odejít z této rozpálené podlahy!“ Pátá kobka je rozpálená pec. Malé dítě je v rozpálené peci. Slyš, jak křičí, aby vyšlo ven; podívej se, jak se v ohni otáčí a kroutí. Tluče hlavou o střechu pece. Dupe nožičkama o podlahu. Bůh byl k tomuto malému dítěti velmi dobrý. Velmi pravděpodobně Bůh viděl, že bude stále horší a horší a nikdy se nebude kát, a tak bude muset být v pekle potrestáno ještě přísněji. A tak ho Bůh ve svém milosrdenství povolal ze světa už v raném dětství.“ (J. Furniss, The Sight of Hell [London and Dublin: Duffy], citováno podle Edward William Fudge, The Fire That Consumes [Houston: Providential Press, 1982], str. 416.)
Charles H. Spurgeon, proslulý baptistický kazatel, řekl: „Když zemřeš, tvá duše se bude trápit sama – to pro ni bude peklo, ale v den soudu se tvé tělo připojí k tvé duši, a pak budeš mít dvojí peklo, tělo a duše budou spolu, každé plné bolesti, tvá duše se bude potit v nejhlubších pórech kapkami krve a tvé tělo od hlavy až k patě bude zmučené; svědomí, soudnost, paměť, to vše bude zmučené. Srdce ti bude tlouct vysoko horečkou, puls ti bude v agónii chřestit obrovskou rychlostí, údy ti budou praskat jako mučedníkům v ohni, a přece neshoří, ty sám budeš vložen do nádoby s horkým olejem, budeš trpět bolestí, a přece vyjdeš nezničený, všechny tvé žíly se stanou cestou, po níž budou putovat horké nohy bolesti, každý nerv bude strunou, na níž bude ďábel stále hrát svou ďábelskou melodii. Fikce, pane! Znovu říkám, že to nejsou výmysly, ale pevná, přísná pravda. Je-li Bůh pravdivý a tato Bible pravdivá, pak to, co jsem řekl, je pravda a jednoho dne zjistíte, že to tak je.“ (Charles H. Spurgeon, Kázání č. 66, New Park Street Pulpit, 2:105, citováno podle Edward William Fudge, The Fire That Consumes [Houston: Providential Press, 1982], str. 417.)
„Jen si představte toho ubohého nešťastníka v plamenech, který říká: „Ó, pro jedinou kapku vody, která by zchladila můj vyprahlý jazyk!“. Podívejte se, jak mu jazyk visí mezi puchýři na rtech! Jak se mu vyplazuje a pálí střechu úst, jako by to byl ohnivý plamen! Pohleďte, jak volá po kapce vody. Nebudu si tu scénu představovat. Postačí, když to uzavřu tím, že ti, ubohý hříšníku, bude peklem pekel pomyšlení, že to bude navždy. Podíváš se tam na Boží trůn – a na něm bude napsáno: „navěky!“ A budeš tam: „navěky“. Až budou zatracenci cinkat hořícími železy svých muk, řeknou: „Na věčné časy!“. Až budou výt, ozvěna zvolá: „Navěky!“. „Navěky“ je napsáno na jejich skřipcích, „Navěky“ na jejich řetězech; „Navěky“ hoří v ohni, „Navěky“ věčně vládne.“ (Z kázání z roku 1855, citováno podle Edward William Fudge, The Fire That Consumes [Houston: Providential Press, 1982], str. 417.)
Jonathan Edwards, slavný kalvinistický kazatel z minulého století, řekl: „Její muka a hrůza budou tak veliká, tak mocná, tak neúměrná jejím silám, že nebude mít nejmenší sílu se udržet, ačkoli je to nekonečně proti přirozenosti a sklonu duše zcela klesnout, přesto klesne, zcela a úplně klesne, bez nejmenšího stupně zbývající útěchy, síly, odvahy nebo naděje. A ačkoli nikdy nebude zničena, její bytí a vnímání nebude nikdy zrušeno: přesto bude tak nekonečná hloubka sklíčenosti, do níž klesne, že bude ve stavu smrti, věčné smrti. Abychom si usnadnili představu, představte si, že byste byli vhozeni do ohnivé pece, celé rozpálené, nebo doprostřed žhavé cihelny či velké pece, kde by vaše bolest byla o tolik větší než bolest způsobená náhodným dotykem ohnivého uhlí, oč větší je žár. Představ si také, že by tam tvé tělo leželo čtvrt hodiny plné ohně, uvnitř i zvenčí plné jako žhavý uhlík, po celou dobu plné rychlého smyslu; jakou hrůzu bys pocítil při vstupu do takové pece! A jak dlouhá by se vám zdála ta čtvrthodina! a jak mnohem větší by byl účinek, kdybyste věděli, že to musíte snášet celý rok, a jak ještě mnohem větší, kdybyste věděli, že to musíte snášet tisíc let! Ó, jak by se ti sevřelo srdce, kdybys věděl, že to musíš snášet na věky věků! Že po milionech a milionech věků se tvá muka nepřiblíží ke konci, jako tomu bylo kdykoli předtím, a že nikdy, nikdy nebudeš vysvobozen! Vaše muka v pekle však budou nesrovnatelně větší, než představuje tato ilustrace. Jak se pak pod ním bude srdce ubohého tvora hroutit! Jak naprosto nevýslovné a nepředstavitelné musí být v takovém případě klesání duše. (Jonathan Edwards, citováno podle A. W. Pink, Eternal Punishment [Swengel, PA: Reiner Publications, b.d.], citováno podle Edward William Fudge, The Fire That Consumes [Houston: Providential Press, 1982], str. 417.)
Svět se pravděpodobně promění ve velké jezero nebo tekutou ohnivou kouli, v níž budou bezbožní zaplaveni, která bude stále v bouři, v níž se budou zmítat sem a tam, nebudou mít klid ve dne ani v noci, nad hlavami se jim budou neustále převalovat obrovské vlny a ohnivé přívaly, z nichž budou navždy plni rychlého pocitu uvnitř i vně; jejich hlavy, oči, jazyky, ruce, nohy, bedra a životní orgány budou navěky plné proudícího, rozplývajícího se ohně, dost prudkého na to, aby roztavil samotné skály a živly; a také budou navěky plné nejrychlejšího a nejživějšího smyslu, aby cítily muka; ne po jednu minutu, ne po jeden den, ne po jeden věk, ne po dva věky, ne po sto věků, ne po deset tisíc milionů věků, jeden po druhém, ale navěky a navždy, bez jakéhokoli konce, a nikdy nebudou vysvobozeny. (Citováno podle Gary Amirault, The Ancient Inventors and Modern Perpetrators of Hell, str. 4.)
Pochází všechna tato kázání z dvanácti pasáží o Gehenně, které jsme právě analyzovali? Vychází z nich alespoň některá? Nikde v těchto dvanácti pasážích, které se v Bibli zabývají tématem Gehenny, nenajdeme žádný jazyk o rozpálených podlahách, žalářích, rozpálených pecích, nádobách s horkým olejem, možnosti vidět Boží trůn, cihlových pecích, mučidlech, řetězech nebo velkých pecích. Snadno je však najdeme v Miltonově Ztraceném ráji a Dantově Pekle.
Takové pojmy se objevují i v islámských spisech:
Pokud jde o nevěřící, ti v okamžiku smrti vědí, že jsou určeni pro peklo. Andělé je bijí po tvářích a zadních partiích (8:50 a 47:27), nařizují jim, aby se vystěhovali (6:93), a pak jim „vytrhnou duši“ (79:1). Korán učí, že nevěřící procházejí dvojí smrtí (2:28 a 40:11). Budou usmrceni – ve stavu nicoty, během něhož dnem i nocí vidí peklo v nepřetržité noční můře, která trvá až do Soudného dne (40:46). Peklo ještě neexistuje (40:46, 89:23). (Dr. Rašad Chalífa)
Čtenář se může ptát: „No, pokud Ježíš neučil, že bezbožní, kteří v současnosti žijí, nakonec přijdou do pekla, co tedy učil o konečném osudu bezbožných?“. Zaprvé, nemusíme znát odpověď na tuto otázku, abychom věděli, že tradiční učení o pekle je z biblického hlediska úpadkové. Za druhé, Ježíš neučil nic o konečném osudu bezbožných, tedy na konci času. Pokud jsme v pokušení použít příběh o boháči a Lazarovi (Lk 16), připomeňme, že v tomto příběhu byli Lazar, boháč i Abraham v hádu (nebylo je vidět) a úryvek se vůbec nezabývá tím, co se stane po konci času. Ať už úryvek učí cokoli, nezabývá se konečným osudem bezbožných.
Ještě jedna poznámka si zaslouží být uvedena. Jak jsme viděli, slovo Gehenna se v Bibli vyskytuje jen řídce – v řeckém Starém zákoně vůbec a v Novém zákoně pouze dvanáctkrát, jedenáctkrát u Ježíše a jednou u Jakuba. Překvapivé je, že toto slovo není nikde použito v knize Skutků. Lukáš ve Skutcích zaznamenal třicet let kázání Pavla (který tvrdil, že vyhlásil „celou Boží pravdu“) a dalších, přesto toto slovo není použito ani jednou. Nejenže Skutky nezaznamenávají žádné z učení o pekle, jehož ukázky jsme právě viděli, ale dokonce toto slovo ani nezmiňují! Evangelium, které bylo zvěstováno ve Skutcích, takový pojem vůbec neobsahovalo, ale neslo se v něm mnoho kázání Židům o nevyhnutelném ohnivém soudu, který na ně přijde, pokud nebudou činit pokání.
Omluvte případnou kvalitu překladu. Citované pasáže jsou buď přeloženy, nebo použity z českých překladů. Originální článek naleznete zde >>
